„Milá Luxie,“ pravil vládce Pekla, „je třeba myslet na vdavky.“

„Nemohlo by to ještě rok počkat, tatíčku?“

„Kdepak! Už je nejvyšší čas,“ trval na svém Lucifer.

„Příští sobotu uspořádáme bál a tam si vybereš svého nastávajícího z řady urozených čertů.“

Okamžitě rozhlásil tu novinu po celém pekelném království. I do sousedních zemí vyslal posly.

V určenou dobu se sjeli ze všech koutů rozliční čerti a mladé čertice. Někteří měli rohy rovné, jiní špičaté. Ti ze zahraničí dokonce zahnuté jako berani.

Čertovské společenství se shromáždilo ve slavnostně vyzdobeném sále.

Lucifer třikrát zatleskal, a tak zahájil slavnost. V ten okamžik začala hrát hudba známý valčík. Parket rázem zaplnili tanečníci.

Luxie se z mramorového trůnu rozhlížela kolem, ale žádný z mladých mužů se jí nezamlouval. Připadali jí takoví divní. Nemastní, neslaní, neohrabaní.

„Tak kterého mládence sis vybrala?“ zeptal se Lucifer.

„Žádného, tatínku. Všichni vypadají jako čerti!“

„Vždyť jsou to přece čerti!“

„Já bych chtěla nějakého opravdového fešáka,“ posteskla si Luxie.

Lucifer z toho nebyl dvakrát nadšený. Pak se zamyslel a pravil: „Když toužíš po štramákovi, tak to musíme hledat jinde. Mezi lidmi!“

Když ples skončil, čerti se zklamaně rozjeli zpět do svých domovů.

Druhý den se Lucifer a Luxie vydali do lidské říše. Nazdařbůh kráčeli širým světem. Pokaždé, když smrtelníci spatřili tu zvláštní dvojici, zavírali před nimi dveře. Někteří jim dokonce hrozili holí. Luxie nechápala jejich počínání.

„Proč nás ti spoluobčané nemají rádi, otče?“

„Můžou za to naše rohy: Těch se nejvíc bojí.“

Celý měsíc se neúspěšně plahočili pozemskou krajinou. Přespávali, kde se dalo. V seníku nebo ve stohu, většinou však pod širým nebem.

Jednoho pozdního odpoledne dorazili k malebné vísce. Upoutalo je hned první stavení. Nevelká kovárna. Z komína domu stoupal dým.

Opatrně vstoupili do dvora. Vousatý kovář právě dokončoval dílo. Když uviděl ty dva, zarazil se.

„Čert s družkou! To je mi pěkné nadělení!“ pomyslel si, „s čerty nejsou žádné žerty.“

Lucifer na uvítanou pravil: „Z nás nemusíš mít strach, pantáto. Přišli jsme v pokoji a míru.“

„Čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu?“

„Mistře, mám jednu nevšední prosbu.“

„Potřebujete vykovat podkovu nebo snad ozdobnou mříž?“

„Ani jedno ani druhé.“

„Tak co tedy?“

„Moje dcera si usmyslela, že chce odstranit rohy.“

„To je maličkost,“ řekl kovář, „a co ty tvoje?“

„Já si je zatím ponechám,“ odvětil Lucifer a vysázel na stůl deset zlatých. Pak usedl na dřevěnou židli.

Kovář se dal do práce. Netrvalo dlouho a po rozích nebylo ani památky.

Najednou tu stála krasavice hezká jak obrázek.

„Náramně jí to sluší,“ řekl pochvalně kovář, „určitě by se líbila i mému synovi.“

„Ty máš syna?“ podivil se pekelník.

„Pravdaže a jakého! Mládenec urostlý jako buk. Vojenskou službu už má za sebou. Je volný a bez závazků.“

Čert pozorně naslouchal.

Kovář si povzdechl: „Jenže mám s ním velké trápení!“

„Copak? Ochořel?“ vyzvídal Lucifer.

„Kdepak. Postihlo ho něco mnohem horšího! Nechce se mu vůbec do ženění!“

„Můžeš ho zavolat? Rád bych se s ním seznámil.“ pravil Lucifer.

Kovář se pootočil a zvolal: „Vojtěchu! Pojď sem!“

Než bys řekl švec, objevil se statný mladík.

Když uviděl líbeznou dívku, oči na ní mohl nechat. Okamžitě se do ní zamiloval.

Lucifer pravil: „Měl jsi pravdu, kováři, tvůj syn je švarný chasník.“

Teprve nyní Vojta věnoval pozornost Luciferovi. Upoutaly ho výrůstky na jeho hlavě.

„Čert! Co tady dělá?“ napadlo ho.

Se zájmem si příchozího prohlížel.

„Asi se jedná o nového zákazníka,“ pomyslel si.

Lucifer náhle vstal.

„Mnohokrát ti, kováři, za všechno děkujeme. Bohužel musíme jít zase dál.“

„Kampak byste na noc chodili! Přespíte u nás a zítra se uvidí,“ řekl kovář.

Zavedl je do malé útulné komůrky. Oba byli rádi, že nalezli po dlouhé a namáhavé cestě střechu nad hlavou. Jakmile ulehli do prostorných postelí, okamžitě tvrdě usnuli.

Ráno Vojta pravil: „Táto, konečně jsem si našel nevěstu!“

„Opravdu? Jak se jmenuje ta tvoje vyvolená?“

„Luxie.“

„Snad nemáš na mysli tu Luciferovu dceru?“

„Právě tu. Za ženu chci jedině ji. Žádnou jinou!“

Kovář se podrbal za uchem a pravil: „Nebudu ti bránit ve tvém štěstí. A co tomu říká ona?“

Vojta sklonil hlavu: „Zatím o ničem neví.“

„Hm, to je mi podivná písnička,“ pravil kovář. Z toho všeho se mu v hlavě honily podivné myšlenky. Nevěděl, co si má o celé záležitosti myslet.

Slunce se zvolna vyhouplo nad obzor.

Lucifer a Luxie se objevili v místnosti.

„Jak jste se vyspali?“

„Děkujeme za optání, hospodáři. Peřiny byly tak nadýchané a hebké, že jsme si připadali jako v nebi.“

Kovář je pozval ke stolu. Když posnídali, obrátil se na Lucifera: „Tady syn, tě chce o něco požádat.“

Lucifer udiveně pohlédl na mladíka.

„Nuže, jaké je té přání, Vojtěchu?“

Mládenec nevěděl, jak začít. Pak se osmělil a řekl: „Chtěl bych se oženit s Luxii.“

Čert se pousmál: „Nevím, zda tě bude chtít. Musíš se jí sám zeptat.“

Vojta celý zčervenal.

Zhluboka se nadechl a pravil: „Chceš si mě vzít za muže?“

Luxie přikývla.

„Vida, ani není třeba slov,“ řekl kovář, „a je ruka v rukávě.“

Otcové na sebe spokojeně pohlédli. Spadl jim kámen ze srdce.

„Nyní zbývá domluvit podrobnosti,“ řekl kovář.

„Veselka by mohla být ode dneška za měsíc,“ navrhl pekelník.

„Ujednáno!“

Podali si ruce a potom se rozloučili.

V Pekle i v kovárně začaly přípravy na svatební hostinu. Od rána do večera se peklo a vyvařovalo. Na nic se nesmělo zapomenout.

Pro Luxii a Vojtu to byly nejdelší dny v jejich životě. Odloučení jim připadalo nekonečné.

Konečně nastal očekávaný den.

A byla svatba. Ale nebyla jen tak ledajaká. Od samotného jitra se sjížděly k chalupě honosné kočáry. V nich seděli samí rohatí. Považte! Dorazilo deset tuctů povozů!

Také kovář měl zastoupenu početnou rodinu. Pět bratrů a pět sester. Před kovárnou se sešla i celá vesnice. Vypadalo to tam jako na nějaké protivládní demonstraci.

Svatební obřad proběhl přímo v kovárně. Luxie a Vojta si vzájemně navlékli na prst zlatý prstýnek a pak se políbili.

Tím oficiálně začala svatba.

Dubové stoly se prohýbaly pod rozmanitými pochoutkami. Každý si mohl vzít, co hrdlo ráčilo. Například domácí třenou bábovku, tvarohové, makové, hruškové svatební koláčky, kynuté buchty, plněné ořechovou, švestkovou a borůvkovou náplní.

Na svatbu dorazil i osobní Luciferův kuchař. Z obřího měděného kotle naléval zájemcům do porcelánových misek pravý čertovský guláš, ostrý jako břitva.

Zprvu seděli čerti a vesničané odděleně. Navzájem se upejpali. Jen pozvolna se rozproudila zábava.

Teprve když čerti začali rozlévat pálenku „Čertovku“ a čepovat dvacetiprocentní černé pivo Belzebub, dostali se svatební hosté do varu.

Červené, bílé a růžové víno teklo proudem jak voda v potoce o povodních.

Potom události nabraly rychlý spád. Zlom nastal, když vesničané otevřeli láhve s pálenkou oskerušovici a spustili svoji oblíbenou píseň:

„Po kalíšku dáme, pak si zazpíváme.

Po kalíšku, po kalíšku…“

Čerti nezůstali pozadu ve zpěvu ani v konzumaci kalíšků. Záhy navázali s venkovany velice přátelskou družbu.

Za chvilku bylo kolem živo jako v parlamentu.

A pak se jen jedlo, pilo a tancovalo.

Místní venkovská kapela „Békalka“ zahrála polku, obkročák, skočnou, vrták, dupák, čtverylku a odzemek. Čertovský vokálně-instrumentální soubor „Luciferanka“ zase uvedl tarantelu, čardáš a kvapík.

Mouřeníni se s místními veselili o sto šest.

O půlnoci už nikdo nevěděl, kdo je a kdo není čert.

Zemdleni jídlem, alkoholem a tancem leželi účastníci v bizardních polohách na holé zemi. Teď to tu připomínalo stav jako po nějaké slavné bitvě.

Když se rozednilo, pravil kovář Luciferovi: „Tak se nám ta svatba pěkně vyvedla!“

„Ba, ba,“ pochvaloval se vrchní pekelník, „byla to velkolepá slavnost jak u císaře pána.“

Po veselce se svatební hosté vydali na zpáteční cestu. Na rozloučenou dostal každý bohatou výslužku.

Kovárna utichla. Po bujarém veselí nebylo ani památky. Vše se vrátilo do starých kolejí. Opět nastaly všední dny.

Neuplynul ani rok a na svět přišli dva hošíci – Světlonoš a Svítinoš. Na rozdíl od jiných dětí byli o něco živější. V těle s nimi šili všichni čerti. Nelze se divit! Vždyť jejich maminka byla pravá nefalšovaná čertice!

Vendelín každý den, od pondělí do pátku a někdy i v sobotu, vstával v pět hodin. Posnídal a v půl šesté vycházel z domu. V šest hodin nastupoval na směnu. Pracoval v továrně na syrečky u pásu. Osm a půl hodiny ukládal tvarůžky do bedýnek. Po půl třetí odpoledne opouštěl bránu výrobního závodu.

Tak tomu bylo celých deset let. A tenkrát mu došla trpělivost a řekl si: „Dost! Přece zde nepromarním mládí! Život je příliš krátký!“

Poslední den v měsíci si vyzvedl výplatu a od té doby se na pracovišti neukázal. Druhý den se vydal společně s Máriem do světa. Toužil poznat cizí kraje a zvyky. Šel nazdařbůh, kam ho nohy nesly.

Jednou k večeru dorazili k zájezdní hospodě. Na štítu bylo napsáno „U filantropa.“

„Sympatický název,“ pomyslel si mládenec.

Vešli dovnitř. Hned na prahu je čekalo nemilé přivítání.

„Psi do hospody nesmí!“ vyjel na ně hostinský.

„Můj pes je velice čistotný a cvičený. Nikomu neublíží. Drží se stále při mně.“

„Jak jsem řekl. Toto je slušný podnik a ne nějaký útulek pro psy,“ trval na svém ten muž.

Nedalo se nic dělat. Mário musel zůstat venku. Lehl si pod korunu rozložitého dubu a přepadl ho smutek. Stýskalo se mu po pánovi.

Také Vendelín myslel na věrného druha.

„Jednu noc vzájemného odloučení nějak přežijeme. Zítra budeme zase spolu!“

Mládeneček usedl za stůl. Uplynulo několik minut. Šenkýř roznášel pivo stálým štamgastům. Neznámý poutník jakoby neexistoval.

„To je mi pěkná putyka. Vůbec si neváží zákazníka!“ durdil se Vendelín.

Konečně hostinský dorazil k jeho stolu.

„Mohu dostat jídelní lístek?“ poprosil mladík.

„Takovou zbytečnost tu nevedeme! Máme stabilní menu. Dršťkovou polévku a jako druhý chod vepřový guláš s knedlíkem. Čepujeme pouze černé pivo!“

Vendelín zrovna na takovou kombinaci chuť neměl. Hlad je ale dobrý kuchař, a tak nakonec s výběrem souhlasil.

Hostinský se ztratil v kuchyni.

Od vedlejšího stolu si k němu přisedl podivný otrapa. Strniště na tváři, mastné dlouhé šedivé vlasy, hnilobný zápach u úst.

„Dej si velký pozor na psa! Víš, jak se říká mezi lidmi zdejší knajpě?“

„To opravdu netuším?“

„Nikdo jí jinak neřekne než „U rasa“. Takovou má pověst!“

„Proč „U rasa?“ podivil se Vendelín.

„Vincek, majitel pohostinství, má slabost pro některá čtyřnohá zvířata. Poté, co je zbaví života, upeče je v troubě. Společně se ženou si potom dávají do nosu. Vyškvařené sádlo z pečínky draze prodává ve městě na trhu jako zázračný lék.“

„On pojídá psy?“

„Kdyby jenom psy! Také kočky, kuny, veverky a jezevce.“

Když se objevil hostinský s jídlem, neznámý chlap se chvatně vrátil ke svému stolu. Hospodský na něho vrhl vražedný pohled.

Vendelín se pustil do jídla. Nebyl to žádný zázrak. Polévka přesolená, guláš ostrý jak turecká šavle. A pivo vyčpělé.

Jakmile pojedl, zeptal se hostinský:

„Chutnalo ti?“

„Výborné,“ pravil s přemáháním junák.

„To rád slyším. Za stravu a nocleh mi dáš jednu Emu Destinovou a jsme vyrovnaní!“

„Tolik?“

„Zdá se ti to moc?! Uvědom si, že tady nejsme žádný zaplivaný pajzl! Provoz není zadarmo. Taky něco stojí.“

Vendelínovi nezbývalo nic jiného než zaplatit, ačkoliv cena byla notně přemrštěná.

Po večeři přepadla Vendelína únava.

„Jsem celý zmožený po tom celodenním vandrování. Půjdu spát. Je už pozdě.“

„Ba, ba. Není nad příjemný spánek,“ přitakal šenkýř.

„Dobrou noc.“

„Dobrou, dobrou…“ pravil líbezně majitel.

Jakmile Vendelín ulehl do postele, ihned usnul. Rázem nevěděl o okolním světě.

Poté, co nastala hluboká noc a všichni už spali, vyšel hostinský zadním vchodem ven. Okolní krajinu osvětloval svit měsíce. V ruce držel velkou ostrou sekeru. Jeho zrak padl na Mária. Opatrně se k němu blížil. Neslyšně našlapoval ve svých plyšových papučích. Ty mu však byly málo platné. Psí sluch je tak citlivý, že dokáže zachytit i zvuk padající jehly.

Mário okamžitě zbystřil pozornost. Poznal hostinského i jeho úmysl.

Ležel klidně, spokojeně oddychoval a dělal, že spí.

Hostinský už byl jenom dva kroky od zvířete! Zvedl nad hlavu širočinu a chystal se rozpřáhnout.

V tu chvíli Mário vyskočil a vrhl se na muže. Prokousl mu hrdlo. Útočník vydal strašlivý srdcervoucí ryk. Vzápětí se skácel k zemi. Byl na místě mrtvý.

Okamžitě se seběhli lidé. Mezi nimi byl i Vendelín. Spatřili hostinského, jak leží v tratolišti krve. Vedle něho byla pohozená sekyra. Všichni se dovtípili, jak k oné nešťastné události došlo.

Na místo dorazila i hostinská. Když uviděla to krvavé divadlo, křičela na celé kolo: „Proklatý vlkodlak, zabil mi manžela! Hned utraťte tu krvelačnou bestii! Určitě nebyla očkovaná proti vzteklině!“

Vendelín se ohradil: „Tady mám očkovací průkaz. Můžete se podívat!“

„Stejně je falešný!“ odbyla ho.

Žena se vrhla k bezvládnému tělu.

„Vincíčku, Vincíčku! Co si teď bez tebe počnu! Takové neštěstí! Taková tragédie!“ bědovala ta ženská.

„Kdyby váš nejedl psy, nemuselo k té události dojít!“ ozval se čísi hlas.

„To jsou sprosté pomluvy!“ ohradila se žena.

„Žádné pomluvy! Je to veřejné tajemství!“

„Ten bezohledný ras usmrtil mého nejmilejšího přítele. Tenkrát jsem mu to ale nemohl dokázat,“ pravil jakýsi muž.

A najednou všichni uzřeli něco nevídaného.

Pes přistoupil k mrtvému a sklonil se nad ním. Z očí mu vytryskly slzy velké jako hrách a zkrápěly nebožtíkovu hruď.

„Vidíte to!“ vykřikl kdosi, „to zvíře pláče! Lituje svého činu!“

„V životě jsem ještě nikdy neviděl psa plakat!“

„Já také ne!“

Ještě větší překvapení následovalo záhy.

Hostinský pomalu zvedl trup a posadil se. Mžoural očima na to nevšední shromáždění.

„Kde se tady vzalo najednou tolik lidí?“ řekl nahlas.

„Žije! On žije!“ zavřeštěla hostinská.

Mužův pohled padl na sekeru. V ten okamžik si vzpomněl na neblahou příhodu. Hluboce se zastyděl.

„Já nešťastník nešťastný! Chtěl jsem spáchat další hanebný čin!“

Bylo vidět, že zpytuje své svědomí. Pak se obrátil k Vendelínovi.

„Jestli můžeš, odpusť mi! I vy, kterým jsem někdy ublížil.“

Vendelín se usmál.

„Na všechno zapomeňte, pantáto! Důležité je, že to tak dobře dopadlo.“

Hostinský se dušoval: „Přísahám, při všem, co je mi svaté. Už nikdy neublížím žádnému živému tvoru!“

Slib skutečně dodržel.

Pomalu začínalo svítat.

„Bohužel, čas se naplnil a my musíme jít dál,“ řekl Vendelín.

Mário potvrdil jeho slova zavrtěním ocasu.

„Tak tedy! Pax vobiscum!“ pravil hostinský na rozloučenou.

„Až někdy budete mít cestu kolem, určitě se zastavte. Rádi vás uvidíme.“

Všichni byli dojatí. Hostinská plakala štěstím jako malé děcko. Takový zvrat opravdu nečekala.

Podali si ruce, objali se, psa poplácali po plecích.

Vendelín dostal na cestu uzenou vepřovou kýtu, pecen chleba a Mário věnec buřtů.

Dvojice zakrátko zmizela za kopcem.

Ještě týž den hostinský vyměnil vývěsní štít. Napsal na něj „Hostinec u mírotvůrce.“ A jestli ho někdo neukradl, tak tam visí dodnes.

Tatínek hledal někoho, kdo by ji opravil.

„To je výběhový typ,“ řekl mu jeden opravář, „nejsou na něj součástky.“

Zavolal druhého. Ten se na myčku ani nepodíval a otráveně pravil:

„Je už opotřebovaná. Hodí se tak leda do šrotu nebo na smetiště!“

Pro jistotu se zeptal ještě jiného mechanika.

„Oprava by se nevyplatila. Byla by příliš drahá,“ řekl řemeslník.

Všichni tři z toho byli smutní. Na novou totiž neměli peníze.

„Co si počneme?“ hořekovali.

Od té nešťastné události uběhly dva dny.

Zrovna seděli u večeře za stolem, když se ozvalo sotva slyšitelné:

„Ťuk! Ťuk! Ťuk!“

„Kdo by to mohl být?“ podivila se maminka

Nikoho v tuto pozdní dobu nečekali.

Tatínek šel otevřít. Za dveřmi stál podivuhodný, usměvavý bělovlasý dědeček s koženou brašnou přehozenou přes rameno.

„Dobrý večer! Slyšel jsem, že se vám porouchala Boštička.“

„Vás snad seslalo samo nebe!“ rozzářil se tatínek.

Pozval staříčka dál.

„Tak se na ni podíváme,“ řekl bez dlouhých řečí.

Ponořil hlavu do kovových útrob a všechno poctivě prohlédl. Potom tu přitáhl šroubek, tam utáhl matičku, promazal ústrojí. Zkrátka a dobře tu letitou myčku spravil.

Nemohli uvěřit, že ten neznámý stařeček jí vrátil život.

„Máte zlaté ručičky! Jste opravdový kouzelný dědeček!“ řekla radostně maminka.

On se jen pousmál.

„Možná jsem – možná nejsem,“ pravil tajemně.

„Co jsme dlužní?“ zeptal se tatínek.

„Coby. Byla to jen taková maličkost. Nestojí to za řeč!“

Maminka mu aspoň zabalila do papírového ubrousku čerstvě upečený ořechový frgál.

Ještě jednou mu natisíckrát poděkovali za jeho služby. Pak si podali ruce na rozloučenou. A dědeček, jak se objevil, tak i zmizel.

Tím však vše neskončilo.

Teprve potom se vám děly věci!

Ještě týž den myčku vyzkoušeli. Zase myla jako za mlada. Opět si tiše a spokojeně předla. Když skončila mytí, pravila lidským hlasem:

„Za to, že jste mě nevyhodili jako nepotřebné harampádí, se vám bohatě odměním. Odedneška vám budu vyprávět samé zajímavé pohádky.“

Takové překvapení vskutku nečekali.

Největší radost měla Johanka. Oči jí zářily radostí a štěstím.

Než se vzpamatovali, Boška spustila první zkazku. Byla o jednom hodném starém pánovi, který nezištně pomáhal lidem. Hned si vzpomněli na onoho dědečka-opraváře.

Když pohádka skončila, zablikala na ovládacím panelu třikrát kontrolní červená žárovka na rozloučenou.

Také popřáli myčce dobrou noc a šli spokojeně spát.

Od té doby se každé ráno těšili na večer, kdy se opět společně sejdou, sednou si na pohodlné židličky a budou pozorně poslouchat novou nevšední vyprávěnku…

Třiadvacetiletý Mladěj už potřetí využil služeb protialkoholní léčebny. Závislost na lihu ho opětovně přemohla. Není divu! Síle etanolu dokáže vzdorovat jen silný jedinec!

Ve specializovaném zařízení opět strávil několik trudných měsíců. Léčebnu opouštěl v květnu. Zrovna kvetly jabloně.

„Tak tedy sbohem, Mlaději! Raději neříkám na shledanou!“ pravil na rozloučenou starý primář.

Po dlouhé době Mladěj prošel železnou zamřížovanou bránou, oddělující ústav od okolního světa. Když opouštěl fortnu, naposled se ohlédl. V oknech spatřil své bývalé spolubydlící. Bílými ústavními kapesníky mu mávali na rozloučenou.

„Opatrujte se, moji milí alkoholici! Budete mi chybět,“ pravil rozechvělým hlasem.

Uronil dokonce slzičku. Tak ho dojalo jejich počínání.

Dvakrát opětoval pozdravy a potom se vydal na cestu k domovu.

Neuplynula ani hodina a dorazil k osamělé vzrostlé lípě.

„Hey, you!“ zvolal kdosi.

Mladěj pohlédl vzhůru.

V koruně stromu seděl na silné větvi jakýsi vlasatý chlap s černými brýlemi na očích. Na hrudi se mu houpal velký kovový kříž.

Mládenec svraštil obočí. Pozorně si prohlížel toho neznámého muže. Nevěřil svým očím: „Je to vůbec možné?!“ pomyslel si.

Chlápek mu pokynul rukou.

„Kde se tady bereš? Jsi to ty?“ pravil Mladěj.

„A kdo by to měl jako být? Snad ne tvoje kojná!“

„Tak jsem to nemyslel…“

Maník držel v ruce baculatou láhev. Na dně se zračila zlatavá tekutina.

„Nedáš si loka?“

„Nemůžu! Právě jdu z odvykacího zařízení.“

„Já vím. Jenom tě zkouším!“

Mladěj byl rád, že v prvním kole obstál.

„Máš pevnou vůli…. Zatím!“

„Nechtěl bych počtvrté skončit mezi opilci. Není o co stát.“

„Už delší dobu na tebe čekám.“

„Doopravdy?“

„A ty nikde. Máš zpoždění.“

„Víš, léčení se trochu protáhlo.“

„Hlavně, že jsi zase free. Chtěl jsem říci – volný.“

Mladěj se usmál.

„Něco pro tebe mám,“ pravil vlasatec.

„Prášky nepotřebuju, ty jsem dostal od doktora.“

„Kdo tady mluví o tabletách. Daruju ti mnohem užitečnější věcičku. Chytej!“

Než se Mladěj nadál, dopadl mu k nohám jakýsi zvláštní předmět. Když ho zvedl, zjistil, že se jedná o malou měděnou spirálku.

„Co to je?“ podivil se jinoch.

„Tvoje záchrana! Pomůže ti překonat těžké životní situace, do kterých se dostaneš. Zrádné lihoviny na tebe číhají všude! Na každém kroku! Na každém rohu! Však se sám přesvědčíš. A teď mě dobře poslouchej!“

Mladěj nastražil uši jako netopýr.

„Když ti bude někdo nabízet pití, třikrát tímto předmětem zakroužíš nad alkoholem a řekneš: Spiritus denaturatus! - Pochopil jsi, co jsem ti říkal?“

Mladěj přikývl.

„God bless you!“ pravil ten chlapík.

Mládenec chtěl za dar poděkovat. Podíval se nahoru, ale nikoho tam neviděl.

„To je zvláštní! Kam zmizel?“

Chvilku ještě hleděl do koruny. Pak namířil kroky směrem k rodné chalupě.

V pozdních odpoledních hodinách dorazil do známých míst. Za dobu jeho nepřítomnosti se pranic nezměnilo. Rozbitý plot nikdo neopravil, oprýskanou omítku na domku jakbysmet.

Vešel do chaloupky.

„Tak už jsi se nadobro vrátil!“ přivítal ho starý otec.

„Snad,“ nejistým hlasem pravil Mladěj.

„Ani nevíš, kolikrát jsem na tebe vzpomínal. Jak se máš a co asi děláš,“ pravil tatík.

Otci musel podrobně vyprávět o pobytu v léčebně. O nových léčebných metodách, každodenních zvycích, ústavním režimu, jednotlivých chovancích a ošetřujícím personálu.

Stařec mu se zájmem naslouchal.

Mladěj si vzpomněl na příhodu, kterou zažil u starobylé lípy.

„Víš, koho jsem cestou z léčebny potkal, tatíčku? Nebudeš mi to věřit!“

„Určitě toho obejdu a zhýralce Mrkvenku, kterému nikdo neřekne jinak než Lihopípa. Doufám, že ti nenabízel kořalu?“

„Kdepak! Samá voda! Setkal jsem se s jednou velice známou osobností.“

„Tak už mě nenapínej! Koho jsi spatřil?“

„Ozzyho! Samotného Ozzyho Osborna!“

„To není možné!“

„Je a je a je!“ trval na svém Mladěj.

„Ten přece žije v Americe! Co by tady v těchto místech dělal? A i kdyby. Jak by se s tebou domluvil? Neumí přece česky!“

„Přísahám na duši nebožky matky, že to byl on!“

„Možná jsi potkal někoho, kdo mu byl nápadně podobný.“

„To je vyloučené! Ozzy je na světě pouze jeden! Vážně to byl On! John Ozzy Osborne! Osobně!“

„A s ním tam byla Róza Kulhavá alias Ohnivá flaška, že?“ zlobil se starý táta.

„Proč mi nevěříš?! Jak to mám dokázat?!“

Otec posmutněl: „Hochu, hochu, že se nestydíš! Neuplynul ani den a už zase chlastáš! Opět v tom lítáš! Zase jsi propadl své bezuzdné vášni!“

Tu si Mladěj vzpomněl na dárek.

„Ozzy mi věnoval jednu kouzelnou věcičku! Hned ti ji ukážu!“

Zašátral v kapse a pak položil na stůl kus svinutého kovu.

Otec se na věc podíval a řekl:

„Vždyť je to obyčejný stočený drát! Nemá žádnou cenu. Natož, aby byl kouzelný. Kam chodíš na takové báchorky? Raději půjdu spát. Doba už pokročila.“

Stařík se odebral do své komůrky.

Mladěje ta slova ranila. Mrzelo ho, že mu otec pranic nevěří. Musel z domu. Vše ho tam tížilo a svíralo. Jako by měl obrovský kámen na hrudi. Na čerstvém vzduchu se mu dýchalo volněji.

Rozhodl se, že se projde po okolí.

Kroky ho zavedly k hostinci „U Démona“. Rozmýšlel se, má-li vstoupit do těch obávaných míst. Nakonec uchopil za kliku a vešel dovnitř.

„To jsou k nám vzácní hosti!“ zašveholil na uvítanou hostinský, „prý tě dneska propustili.“

„Je to tak,“ přitakal moloděc.

„Sedni si u nás a udělej si pohodlí jako doma. Hned se ti budu věnovat,“ pravil šenkýř, „jenom obsloužím štamgasty.“

Mladěj zamířil ke stolu u okna. Sotva usedl, číšník byl zpátky.

„Tak, co si dáš, Mlaději? Zelenou nebo žlutou vlnu? Nebo snad tvůj oblíbený…?“

„…jednu chlazenou minerálku,“ špitl Mladěj.

Muž se zakabonil.

„Co blázníš? Nechci tě mít na svědomí. Z té tekutiny dostaneš otok mozku! Vodu přece pijou žáby! Kojenecké pitivo tady stejně nevedu! Přinesu ti něco fajnovějšího.“

Hostinský odkráčel k nálevnímu pultu. Vzápětí se vrátil a postavil před Mladěje bachratou sklenku s okrovou kapalinou.

„Kopni to do sebe! Máš to dnes gratis! “

„Hospodo! Platím!“ ozvalo se z rohu lokálu.

Hostinský odběhl k zákazníkovi.

Té chvíle Mladěj využil. Vytáhl z kapsy spirálku, zakroužil s ní nad skleničkou a potichu řekl: „Spiritus denaturatus.“

Sotva to dořekl, hospodský stál opět před ním.

„Tak co? Jak ti chutná koňáček?“

„Je nějakej divnej!“

„Divnej? Co se ti na něm nelíbí! Je to pravý, nefalšovaný, pětihvězdičkový, francouzský!“

„Jako kdybych v něm cítil benzín!“

„Co to plkáš! Vedeš řeči jak na schůzi dozorčí rady hovnocuců!“

„Doopravdy má podivný šmak!“

„Hloupost! Dej ho sem!“

Hostinský přitiskl sklenku ke rtům a trochu upil. Chvilku nápoj povaloval v ústech a pak ho vyplivl.

„Pfff! Fuj!!!“

„Tak vidíš, že jsem měl pravdu! Ten koňak chutná jako denaturovaný líh.“

„To není možné! Buď jsi do něj něco nalil, anebo jsi ho očaroval!“

„Já?“ podivil se Mladěj.

„Okamžitě se pakuj a zmiz mi z očí! Takové manýry tady nestrpím! Další Kristus na obzoru!“

Mladěj se zvedl a vyrazil k dveřím.

„Už se tady víckrát neukazuj!“ křičel za ním hostinský.

„To si piš!“ oplatil stejnou mincí Mladěj.

Příhoda s destilátem se rozletěla po okolí rychlostí blesku. Mladěje nechtěli pustit do žádné hospody. Fáma měla dalekosáhlé důsledky. Všichni restauratéři uvěřili tomu, že dokáže proměnit kvalitní lihoviny v nepoživatelnou břečku. O takového nevítané hosta neměl nikdo zájem.

Od té doby Mladěj přestal pít a navštěvovat hostince. Stal se z něho zapřisáhlý abstinent. Už nepotřeboval kouzelnou spirálku, kterou mu kdysi při osudovém setkání daroval ten známý-neznámý.

Tatíka také potěšilo, že skoncoval s tím odporným zlozvykem. Místo vysedávání v zakouřených špeluňkách mu pomáhal s pletením košíků a ošatek. Od té doby si žili šťastně a spokojeně v malé, skrovné chaloupce…

Tenkrát byla o práci velká nouze, a tak se rozhodli, že se vydají do světa. Konkrétně do Ameriky. Ze zapadlé vesnice Psí noky si to pěšky namířili do Hamburku. Po několika dnech je uvítalo rušné přístavní město. Protože měli málo peněz, mohli si koupit jen lodní lístek do čtvrté třídy.

Čekala je dlouhá a strastiplná cesta. Čas si krátili tím, že se z knihy pro samouky učili americký jazyk. Po čtyřech týdnech dorazili do Nového světa.

Vystoupili z obří lodi a postavili se do dlouhé fronty na odbavování. Uplynula přibližně hodina a konečně stanuli před imigračním úředníkem.

Ten se obrátil na Mária a řekl: „Co vás vede k tomu, že chcete žít na území Spojených států?“

Mário odvětil: „Chceme se přesvědčit, zda skutečně funguje tolik vychvalovaný americký sen.“

Odpověď byrokrata překvapila. S něčím takovým se zatím nesetkal. Pokýval hlavou. Pak jim dal razítko do vstupních pobytových listin.

Rázem je pohltil velký svět. Stáli tu omámení a zmatení.

Jeden muž jim vnutil leták, který v pěti jazycích nabízel dobře placenou práci.

Bylo rozhodnuto. Osud je zavál do Detroitu. Usadili se na periférii města v pronajatém malém domku s velkou zahradou. Mário pracoval v továrně na automobily. Janinka, která se přejmenovala na Jane, se starala o domácnost.

Oba se též rozhodli pro změnu příjmení. Do zaslíbené krajiny dorazili jako Flašinetářovi. Uvědomili si, že pro místní obyvatele je takové pojmenování nevyslovitelné. Mário dumal a dumal a pak na to přišel. Vzpomněl si, že se na zaoceánské lodi plavili vlastně jako námořníci.

„Všichni nás odteďka budou znát jako rodinu Sailor,“

vítězoslavně řekl Mário. Později si Mário přidal ještě dvě jména, a to Tea Brevis.

Život v nové zemi pro ně nebyl lehký. Avšak nestěžovali si.

Neuplynul ani půlrok, a Jane byla samodruhá.

Jednou šel Mário z práce a nedaleko uslyšel podivný nářek. Vydal se za tím zvukem a spatřil sedět na lavičce starého šedivého muže. Usedavě vzlykal.

„Co se ti přihodilo tak strašného, dědečku? Proč pláčeš?“

Muž k němu vzhlédl a řekl: „Cestou jsem ztratil veškeré peníze a teď nemám na cestu domů.“

„To přece není neštěstí. Může se to stát každému! Jakou částku potřebuješ?“

„Deset dolarů.“

Mário vytáhl z peněženky požadovanou sumu a podal ji muži.

„Máš vřelé srdce, Mário! Dnes už téměř na empatického člověka nenarazíš.“

„Ty mě znáš?“

„Aby ne, já znám každého!“

Mário na něj udiveně hleděl.

„Za tvoji šlechetnost se ti, chlapče, náležitě odměním. Těch deset dolarů si nenechám pro sebe. Vložím je do banky na účet jednoho akumulačního fondu, kde měsíční úrok činí pět procent. A pak se uvidí.“

Mário té řeči ani za mák nerozuměl.

Kmet se k němu naklonil a zašeptal:

„Mám pro tebe úžasnou novinu. Až přijdeš domů, zažiješ něco neobvyklého.“

Než se Mario vzpamatoval, kouzelný děda zmizel.

Cestou Mário přemýšlel, o jaké tajemství by se tak mohlo asi jednat. Nic kloudného ho nenapadlo.

Když vstoupil do domu, přivítala ho žena s novorozenětem v náručí.

„Tak to je to milé překvapení!“

Radostí byl celý bez sebe. Takovou změnu opravdu nečekal.

Poté, co prvotní štěstí opadlo, vyprávěl Mário Jane, co se mu přihodilo. Žena pozorně poslouchala, a když skončil, pravila:

„Těch deset dolarů oželíme. V životě jsme ztratili mnohem více.“

„Svatá pravda,“ přitakal manžel.

„Jaké jméno dáme synáčkovi?“ zeptala se Jane.

Mário přemýšlel a pak řekl: „Proč se neinspirovat historií? Třeba naším králem Václavem. Doma chlapci budeme říkat Vendelín a pro Američany to bude Wendy.“

Jane s tím návrhem souhlasila.

Doba neúprosně plynula. Jejich život stereotypně ubíhal. Mário nadále chodil do fabriky. Jane měla na starosti domácí práce. Když Wendy povyrostl, staral se o zahradu. Sázel brambory, pěstoval rajčata a další zeleninu. V září sklízel úrodu jablek, hrušek a broskví. Ohledně zeleniny a ovoce byli soběstační.

Než se nadáli, Wendy dosáhl věku dvaceti let. Oslava připadla na neděli. Jane upekla dort z ovesných vloček. Plálo na něm dvacet svíček.

Zrovna když se chystali ke slavnostnímu přípitku pampeliškovým vínem, ozvalo se slabé zaťukání.

„Kdo to může být? Nikoho jsme na oslavu nepozvali!“

S napětím čekali, co se bude dít.

„Vstup, ty, kdož s dobrými úmysly přicházíš,“ řekl Mário.

Otevřely se dveře a v nich stál šedovlasý stařeček.

Mário oněměl.

„Poznáváš mě?“

„Jakpak by ne, dědoušku!“

Pozvali stařešinu ke stolu. Připili si na oslavence. Když dopili černou kávu a pozřeli skrojek dortu, stařec se zavrtěl na židli a řekl: „Vzpomínáš si, jak jsem si od tebe půjčil deset dolarů?“

„Ano, ale to už je tak dávno.“

„No právě! Dneska je tomu přesně na den dvacet let. Tenkrát jsem těch deset dolarů vložil do jednoho ETF neboli Exchange Traded Fund, tedy do fondu, který je obchodován na burze. Nyní ti vracím peníze i s úrokem. Za tu dobu se okotily na jeden milión dvě stě sedmnáct tisíc tři sta devadesát pět dolarů a sedmdesát čtyři centů. Na chlup přesně. Tady máš šek a záleží na vás, jak s obnosem naložíte.“

„To není možné!“

Mário tomu nemohl uvěřit.

„Takové štěstí. Náš americký sen se skutečně splnil!“ zajíkala se Jane.

Dědeček se bohulibě usmíval. Ještě chvíli s nimi pobyl a pak se rozloučil. Dlouho za ním mávali, než se jim v dáli ztratil z očí.

A přátelé, tato historka je pravdivá. Ten muž se totiž jmenoval, Mário Tea Brevis Sailor.

Pakliže někdo tomu nevěří, ať si dosadí do rovnice pro výpočet složeného úročení patřičné hodnoty!

Vzápětí jim šenkýř donesl prostou večeři. Poutníci se s chutí dali do jídla. Mezi sebou se bavili o událostech, které během dne zažili.

Jeden z učedníků si všiml nezvyklého počínání místního hosta. Naklonil se k Pánovi a potichu zašeptal: „Pohleď, Mistře, jakýsi muž ti z kapsy kabátu bere peníze!“

Kristus řekl: „Nebraň mu v tom!“

„To, co ten nešťastník provádí, je krádež! Dotyčný je zloděj!“ oponoval druh.

„Ano. Máš pravdu. My ho teď nebudeme soudit. Sám přijde na to, jaký vykonal hanebný čin.“

Nepoctivý muž se záhy vytratil z hostince. Radoval se, jak lehce přišel k bohatství.

Když dorazil domů, před ženou vysázel peníze na stůl. Té se radostí rozzářily oči: „Takové jmění! Pravé zlaté mince! Jak jsi je získal?“

Muž jí pověděl o celé té záležitosti.

Místo vděku se na něj žena obořila: „Ty hlupáku! Proč jsi neprošacoval i ostatní svrchníky?“

„Jsem já to ale trumbera! Vidíš, to mě nenapadlo!“

„Příště budeš chytřejší,“ pravila manželka již mírnějším hlasem.

Oba se blaženě usmívali nad svým štěstím.

Muž uložil peníze do almary.

Pak šli spát. Krátce poté, co ulehli, se přihodila zvláštní věc. Kovové mince se rozžhavily do ruda. Od nich se vznítila dřevěná skříň, která vzplála jako papír.

Oheň byl rázem všude. Hořel stůl, hořela podlaha.

Žena vykřikla: „Muži! Vstávej! Hoří nám chalupa! Musíme rychle odtud, sic uhoříme.“

Vyběhli před dům. S hrůzou se dívali na celou tu spoušť. Mohutné plameny pohltily celé stavení.

Teprve nyní si dal chalupník do souvislosti požár s nečestným jednáním.

„Ach! Co jsem to já nebohý provedl!“ naříkal.

„Přišli jsme o veškerý majetek! Stali se z nás nuzáci. Takový trest jsme si nezasloužili,“ vzlykala žena.

Pozdě bylo na zpytování svědomí.

Na východě pomalu začalo svítat. Objevily první sluneční paprsky. Právě se rodil nový všední den.

Vesničanům byl trnem v oku jejich spoluobčan, dvacetiletý Břetislav Kajetán Pusa. Ten byl uhněten z jiného těsta. Výrazně se od nich lišil. Odmítal nosit uniformní holiny a zavrhl neplodné vysedávání a plané klábosení v začouzené hospodě. Čas využíval zcela jinak.

Doma se vzdělával v rozličných vědních oborech. Ovládal roubování ovocných stromů, znal všelijaké léčivé rostliny, uměl určit lecjaké brouky, poradil si se sběrem jedlých hub, věnoval se oblíbenému včelařství a milované astronomii.

Žil sám v chalupě po rodičích. Žádné závazky neměl. S ostatními lidmi se nesdružoval, jejich přítomnost nevyhledával. Nelze se divit, že ho místní považovali za bláznivého samotáře a podivína.

Časem mu okolní příroda zevšedněla. Jeho stereotypní život ho přestal bavit.

V hlavě mu vyklíčila podivuhodná myšlenka. Rozhodl se, že prozkoumá daleké východní země. Za cíl své trasy si vybral rozlehlý indický kontinent.

Ze školy znal němčinu a angličtinu. Žádnou jinou cizí řeč neovládal. Před cestou se s nadšením vrhl do studia orientálních jazyků. Zašel do nedalekého města a v antikvariátu si nakoupil knížky pro samouky. Po nocích se učil arabštinu, svahilštinu, tamilštinu, elemštinu, bengálštinu, hindštinu, telugštinu, maháthštinu, urdštinu, gudžarátštinu, malajálamštinu, kannadštinu, paňdžábštinu, ásámštinu, kašmírštinu, sindhštinu. K tomu ještě přidal indickou mutaci angličtiny, neboli hinglish.

Po půl roce hovořil plynně těmito neobvyklými jazyky.

Konečně nastal onen kýžený den. Za úsvitu prvního máje zamkl chalupu, usedl za řízení traktoru značky Zetor. Zapnul zapalování, zařadil jedničku a vydal se do světa. Jak každý ví, traktor nejede rychle, je to zemědělský stroj. Jeho rychlost se nedá srovnávat s osobními automobily. Na druhou stranu měl Břetislav jistou výhodu. Při jízdě mohl v klidu vychutnávat krásy okolní krajiny.

Po několika měsících konečně dorazil do mystické Indie. Měl dostatek času, aby celý subkontinent projel křížem krážem.

Pátý den dopoledne se ocitl v nevelké vesnici. Nikde ani živáčka. Pouze před jedním rákosovým domkem seděl pod rozložitým morušovníkem na kovové židli jakýsi holohlavý muž. Uprostřed čela měl namalovanou modrou tečku velikosti hrášku. Dlouhý šedivý vous mu sahal až do pasu.

Břetislav vypnul motor, slezl z povozu a vydal se směrem k ubohé chýši. Když přišel blíž, zaujal ho vesničanův nepřítomný výraz v obličeji.

„Proč jsi, muži, smutný?“

„Abych nebyl! Dnes se mi narodil jednačtyřicátý syn,“ pravil stařík.

Ani se nepodivil, že Břetislav mluví jeho rodným jazykem.

„Proto truchlíš? Máš se přece radovat a veselit z jeho příchodu na tento zázračný svět!“

„To se ti řekne. Velice mě trápí jedna záležitost. Nevím, jaké mu mám dát jméno!“

Břetislav se zamyslel. Přemýšlel a přemýšlel. Tu jeho pohled sklouzl na traktor.

„Ať se tedy jmenuje Zetor!“

Starému mužovi se rozjasnila tvář.

„Mnohokrát ti děkuji za radu! Ano, bude to Zetor! Zetor Rádživ Brahma Gomalí.“

„Krásné jméno!“ souhlasil Břetislav.

„Velice jsi mi pomohl! Do smrti ti budu vděčný,“ pravil Ind.

„To nestojí za řeč.“

„I stojí! Každý nemá takové otevřené srdce.“

„Když už jsem tady, pomohu ti s prací,“ řekl Břetislav.

Zapřáhl za traktor železný pluh, vyhoupl se do sedla a rozjel se po poli.

Za dvě hodiny neměl co dělat.

Ind zářil štěstím. Nemohl uvěřit tomu, že se díky osudové prozřetelnosti seznámil s takovým šikovným a nezištným člověkem.

„Za to, že jsi mi poradil při volbě jména a zadarmo zoral políčko, se ti odměním.“

Stařec vešel do domu a přinesl nevelký proutěný koš a podal ho Břetislavovi.

„To máš za odměnu.“

„Nač mi bude koš?“

„Jen ho opatrně otevři!“

Břetislav zvolna odklopil víko. Když tak učinil, málem zemřel strachy.

„Vždyť to je kobra!“

„Ano. Pravá, nefalšovaná kobra indická. Náš národní symbol.“

„To je vděk za moji dobrotu! Vždyť mě uštkne!“

„Nic se neboj! Ten had ti neublíží. Je neškodný. Má vytrhané jedové zuby. Od této chvíle je to tvůj přítel.“

„Pěkně děkuji za takového kamaráda!“

„Není to jen tak ledajaký tvor. Dovede neobyčejné věci.

„A jaképak?“

„Umí přeložit jakýkoliv text do různých jazyků.“

„Například do němčiny?“

„Nejen do němčiny. Třeba do syrštiny, ruštiny nebo japonštiny.“

„Ať tedy řekne německy: Bolí mě hlava.“

Než se Břetislav vzpamatoval, plaz se vzpřímil a promluvil lidským hlasem: „Der Kopf tut mir weh.“

Poté se had stočil do klubíčka.

„Musím uznat, že je to unikátní zvíře.“

Ind mezitím přikryl košík poklopem.

„Jak vidíš a slyšíš, funguje jako živý překladový slovník.“

„Takové nadělení! Co s ním budu dělat? “

„Dáváš mi otázky, na které ti nedokážu odpovědět,“ odvětil nakvašeně domorodec a zmizel v domě. Už se neukázal.

Břetislav popadl koš. Nikterak nebyl tím darem nadšený. Košík uložil na korbu traktoru.

Pak se vydal na další cestu.

Po několika týdnech dorazil k prastarému dřevěnému klášteru.

Zbožní mniši ho nadšeně přivítali: „Podívejte se, bratři, naše končiny navštívil bílý muž. Odkudpak přicházíš, příteli?“

„Z dědiny Pochcály.“

„Pochcály? Takové divné jméno jsme zatím neslyšeli.“

„Je to taková bezvýznamná, Bohem zapomenutá víska ve střední Evropě.“

„Ach, tak.“

Muži se podivili, že jim odpověděl jejich řečí. Byli zaskočeni jeho perfektním akcentem a dokonalou výslovností.

Pozvali ho do svatyně a tam mu nabídli praženou žitnou placku a silný tmavý čaj.

Břetislav usedl mezi ně na zem. Mniši mlčeli. Připadali mu vyhaslí a vyhořelí. Bez náboje a energie.

„Co se vám nemilého přihodilo, že jste takoví rozladění? Trpíte nouzí?“

Vrchní patriarcha pravil: „Nestrádáme chudobou. Postihlo nás něco mnohem horšího. Již rok se trápíme s překladem starobylých náboženských spisů. Nemůžeme se hnout z místa. Narazili jsme na velice obtížné pasáže. Lámeme si hlavu s adekvátním převodem do současné literatury.“

Břetislav si vzpomněl na živý dar. Teď se mu náramně hodil.

„Na chvilku si odběhnu,“ řekl mládenec.

Mniši nechápali jeho počínání.

Než se vzpamatovali, byl zpátky i s košem.

„Nelekněte se, uvnitř je zvláštní had, který vyřeší váš problém,“ pravil Břetislav.

„Had?“

„Ano. Pravá kobra indická.“

„Jdi s takovou potvorou pryč!“

„Je to mírumilovné zvíře. Nemusíte se ničeho obávat. Nemá ani jedové zuby. Kromě toho je obdařeno neobyčejnými schopnostmi. Dokáže cokoliv přeložit! Dokonce zná i některé takzvané mrtvé jazyky jako je třeba sanskrt.“

Svatí mužové na něj nedůvěřivě hleděli.

Břetislav opatrně sňal víko.

Mniši se vyděsili: „Ten je ale obrovský! Neskutečně veliký exemplář!“

Had zvolna zvedl hlavu a bedlivě si prohlížel mudrce.

„Nuže, vyzkoušejte jeho znalosti,“ vybídl je Břetislav, „zadejte mu nějakou větu.“

Představený kláštera řekl: „Ať na zkoušku převede známý latinský text: „Stabat Mater dolorosa, juxta crucem lacrimosa, dum pendebat Filius…“

Zvíře okamžitě spustilo: „Stála Matka bolestiplná, vedle kříže slzy ronící, zatímco na něm visel Syn…“

„K neuvěření!“

„Neříkal jsem to! Má neobyčejné schopnosti.“

„Co žádáš za tu podivuhodnou bytost?“

„Nic. Dám vám ji jako pozornost za vaši pohostinnost.“

„Ten tvor má nevyčíslitelnou cenu! I kdyby se vyvážil zlatem, pořád je to málo.“

„Tak to vidíte vy. Já se na celou záležitost dívám trochu jinak. Již jako dítě jsem měl strach z takových zvířat. Velice rád vám hada přenechám.“

„Musím se ti nějak revanšovat,“ řekl představený kláštera, „na oplátku ti dám také dárek.“

Zpod rubáše cosi vytáhl. Pak podal tu věc Břetislavovi.

„Copak to je?“

„Kniha.“

„Kniha?“ podivil se jinoch, „takových mám doma plné police.“

„Není však jen tak ledajaká.“

„Snad není kouzelná?“

„Uhádl jsi to! Je v ní ukryto veškeré lidské vědění a nashromážděna všechna moudrost.“

„Taková unikátní encyklopedie se mi bude určitě v životě hodit. Mnohokrát děkuji.“

„Shanti shanti,“ odvětil duchovní.

Na obou stranách zavládla spokojenost.

Břetislav přespal v klášteře a druhý den brzy ráno se se všemi mnichy přátelsky rozloučil. Potom vylezl na traktor. Nastartoval motor. Železný oř spokojeně zablafal a zvolna se rozjel po prašné cestě.

Dny postupně ubíhaly. Nebylo místo, které by Břetislav v rozlehlé Indii nenavštívil. Nabytý poznatky a zážitky dospěl k názoru, že uzrála ta pravá doba, aby se navrátil do vlasti.

Popravdě řečeno, už se mu začalo stýskat po rodné hroudě.

Cesta zpět se zdála být nekonečná!

Státní hranici přejel druhého května. Tedy přesně po roce a dni.

Když projížděl provinčním městečkem Kolenovo, spatřil sedět v parku na dřevěné lavičce vrásčitou ženu. Usedavě plakala a naříkala.

Seskočil z mašiny a usedl vedle ní.

„Jaká nepříjemná událost tě potkala, stařenko?

Nebohá zvedla hlavu a podívala se na Břetislava.

„Přihodilo se mi velké neštěstí, chlapče. Musím ti o něm povyprávět. Kdysi dávno jsem pracovala jako vrchní kuchařka ve známém a luxusním monackém Hotelu Hermitage na Square Beaumarchais, který byl zařízený ve stylu období Belle Époque. Měla jsem na starosti přípravu všelikých neobvyklých a vybraných pokrmů.“

Stařena si hedvábným kapesníkem otřela zvlhlé oči a pak pokračovala:

„Včera mě navštívil vlastník zdejší vyhlášené restaurace. Sdělil mi, že koncem tohoto měsíce očekává jednoho velice vzácného a významného hosta. Jedná se prý o vlivného senátora! Ten si dopředu objednal nevšední lahůdku. A to šneky po burgundsku. Kuchaři z jeho hospody si neví s tím problémem rady. Majitel se doslechl o mé minulosti a požádal mě, zda bych tu věhlasnou pochoutku nepřipravila já. Ráda bych mu vyhověla. Kdybys mě zabil, tak si nevzpomenout, jak se připravovala. Paměť mě zradila. Jak mu to vysvětlím? Vkládá do mě veškeré naděje a bohužel zažije zklamání. Pomyslí si: Ta plesnivá bába už patří do kovošrotu!“

Stará paní zmlkla. Opět jí vytryskly slzy z očí.

„Nic není ztraceno! Vše se dá lehce napravit,“ řekl Břetislav.

Z náprsní kapsy vytáhl vzácný svazek a nalistoval v něm kapitolu Hlemýždi po burgundsku (Escargots de Bourgogne).

„Tady to je. Černé na bílém! Bedlivě poslouchej, matičko!“
Stařena nastražila uši.

Břetislav se dal do čtení: „Živé hlemýždě necháme týden v krabici, aby se vyprázdnili. Potom je vhodíme do vařící vody, a po patnácti minutách je můžeme vytáhnout z ulit.“

„Je ti vše, babičko, jasné?“

Starucha přikývla. Spokojeně se usmívala.

Břetislav pokračoval: „Odtrhneme černý ocásek a čisté maso vaříme spolu s řapíkatým celerem, bílým vínem, cibulí, mrkví a tymiánem asi tři hodiny.
Do předem vyvařených šnečích ulit nebo speciálních keramických misek vložíme uvařené hlemýždě a zbylý prostor vyplníme česnekovým máslem.

Které připravíme z klasického másla, rozetřeného česneku, rozemleté šalotky, jemně nakrájené petrželky, pepře a soli.
Vše necháme zapéct ve vyhřáté troubě za mírné teploty tak, aby se máslo neškvařilo, jen na povrchu musí nepatrně zhnědnout. Šneky podáváme s bílým chlebem a bílým vínem.“

„Sama nebesa mi tě postavila do cesty!“ jásala žena, „už si vzpomínám. Přesně tak jsem to dělala!“
Ženuška rázem omládla. Břetislavovi se zdálo, že i ty vrásky na tvářích jí zmizely. Děkování nebralo konce.
Břetislav by rád, že vykonal dobrý skutek. Těch není nikdy dost! Poté popřál starušce pevné zdraví a vydal se dál do vnitrozemí.

Do své rodné vsi se již nevrátil. Usadil se v hlavním městě. Historický traktor nezištně věnoval technickému muzeu. Za našetřené peníze z exotických cest si pořídil na známé rušné třídě malou poradenskou firmu. Na vývěsním štítě stálo „Prodej odborných znalostí“.

Za mírný poplatek poskytoval veřejnosti právní, technické, zdravovědné a finanční služby. Prostým chudým a nemajetným lidem dával rady gratis.

Pokud Břetislav Kajetán Pusa nezemřel, dává informace dodnes…

Muž se živil všelijak. Z březového proutí vyráběl košťata, ze suchých rákosových listů pletl košíky, z tvrdého bukového dřeva zhotovoval násady na sekery. Na malém políčku pěstoval tabák, který prodával ve městě na trhu.

Jednoho podzimního slunného dne nastal zvláštní přírodní úkaz. Během okamžiku se obloha potáhla černým sametem. Nebylo vidět na krok. Do krajiny vtrhla nezvykle silné bouřka. Vypadalo to, že se blíží konec světa. A tenkrát kdosi zaklepal u Kavků na dubové dveře.

Záhy se ve světnici objevil mohutný vousatý muž. Takového hromotluka spatřil hospodář poprvé.

„Co tě k nám přivádí?“ zeptal se Kavka.

„Jsem Duch Přírody a prchám před zlovolnou mocí Pána Hromů a Blesků. V tvém stavení mě určitě hledat nebude.“

Netrvalo dlouho a divoká bouře zvolna ustoupila. Nebe se rozjasnilo. Opět vysvitlo blahodárné slunko.

Příchozí pravil: „Kouzla vládce nebes na čas pominula. Zase se mohu bezpečně vydat na cestu po širém světě. Za to, že jsi mě ukryl, ti daruji tři čarovné věcičky. A to starý ošuntělý kabát. Když si ho oblékneš, budeš neviditelný. Vyšmajdané kožené boty tě zase rychle přenesou do toho nejzastrčenějšího kouta lesa. Když zamíříš touto dřevěnou pokroucenou holí na zvěř, ta se okamžitě skácí mrtvá k zemi.“

S tím se s Kavkou rozloučil. Ten mu nestačil ani poděkovat.

Tak se stal nechtěně z Kavky pytlák. Od té chvíle nebyla v usedlosti nouze o čerstvé maso. Jednou donesl z obory divokého králíka, jindy vypaseného bažanta nebo tetřeva. Nejraději měl mladé srnčí.

Zvěře začalo v lese zvolna ubývat. Hajní hned poznali, že v revíru někdo pytlačí. Nikoho se jim nepodařilo chytit při činu. Kde není žalobce, tam není ani soudce. Kavku nemohli polapit, protože měl na své straně tři kouzelné pomocníky.

Čas zvolna plynul. Ignác rostl a rostl, až se z něho stal švarný mládenec. Hoch dobře věděl, čím se zabývá jeho otec, avšak o magických nástrojích neměl tušení.

Občas Kavka ulovil statného jelena. Část masa si ponechal pro vlastní potřebu. Zbytek zvěřiny vložil do dvou proutěných nůší. Společně se synkem se vydal do nedalekého hostince, kde úlovek prodal. Šenkýř byl rád, že může obohatit jídelníček o vzácnou pochoutku. Peníze z lesního pichu se vždy hodily.

Když Ignác dosáhl plnoletosti, vydal se do vedlejší vesnice na pouť. Tam mu padla do oka jedna neobyčejně pohledná dívka. Jmenovala se Svojnice. Děvče pocházelo z velice chudých poměrů. Bylo sirotek. Svojnice pracovala u zámožného statkáře jako děvečka.

Slovo dalo slovo a byla veselka. Po svatbě se Svojnice nastěhovala ke Kavkům.

Dívka byla skromná a pracovitá. Hned druhý den se rozhodla, že celý dům pořádně uklidí. Ženská ruka v něm dlouhá léta chyběla. Pustila se s chutí do díla. Vysmýčila pavučiny v rozích, zametla síň a vydrhla podlahu, poumývala okna. Chaloupka rázem prokoukla a ožila.

Navečer se vydal Kavka na lov. Měl velké štěstí, neboť skolit desetiletého paroháče. Schoval ho do kůlny, aby ho Svojnice neviděla.

Ráno ještě za tmy se Kavka vydal s Ignácem opět do známé hospody.

Svojnice zůstala v chalupě sama.

Týž den o poledni přišel do vsi podivný člověk. Vypadal jako potulný žebrák. S obrovským plátěným pytlem obcházel chalupy.

Lidé přinášeli děravé hrnce, zrezavělé podnosy, starý nábytek a jiné nepotřebné věci. Všechny ty předměty mizely v bezedném vaku.

Tulák zavítal i ke Kavkům.

Svojnice se zbavila starého kolovrátku, děravé peřiny a prasklého porcelánového džbánu.

Nuzák se již chystal k odchodu. Žena si náhle vzpomněla na dřevěnou almaru, která stála v rohu zádveří. Když ji otevřela, uviděla zatuchlý mantl, sešlapané škrpály a pokroucenou hůlku.

„Samé nepotřebné krámy! Jenom zabírají místo a nejsou k ničemu.“

Neznámý rozevřel pytel. Rázem v něm skončila ta tři mysteria.

Poté opustil vesničku.

Muži se vrátili domů v pozdních večerních hodinách. Něco málo povečeřeli a po dlouhé strastiplné cestě záhy ulehli.

Svojnice jim o podivuhodné návštěvě neřekla ani slovo.

Uplynul týden a Kavka dostal chuť na zaječí pečínku.

Otevřel skříň. Ta ale byla prázdná. Nevěřil vlastním očím.

„Kde je kabát a hůl? Kam se poděly boty?“ křičel na celé kolo.

Ten rámus přivolal Svojnici.

„Někdo mi zcizil drahocenné předměty!“

„Drahocenné? Vždyť to bylo bezcenné harampádí!“

Hospodyně tomu vůbec nerozuměla. Nechápala, jak někdo může lpět na takových tretkách.

„Všech těm neužitečností jsem se zbavila.“

„Zbavila!?“ zařval Kavka, „kam se poděly?“

„Před časem navštívil naši vesnici jakýsi vetešník, tak jsem mu je dala.“

„Kterým směrem odešel?“

Svojnice pokrčila rameny.

„Takové neštěstí! Taková pohroma!“ bědoval Kavka.

„Pantáto, nadarmo oplakáváte ty zbytečnosti. Zítra zajdu do města a koupím vám nový flaušový kabát a pořádné kožené botky. I na tu opěrnou hůl zbydou peníze.“

Kavka mlčel.

Po té příhodě byl jako vyměněný. Seděl smutně za stolem. Z místnosti nevytáhl paty. Dobré časy skončily. O zvěřině si mohl nechat jenom zdát. Přestal dokonce mluvit.

Hajní se divili, že najednou jim v honitbě zvěře neubývá, ba naopak. Už nestačili obhospodařovat tak rozsáhlé území.

Tenkrát si vzpomněli na Kavku. Nabídli mu práci. Ten se zprvu zdráhal, ale nakonec se nechal přemluvit. Už se nemusel stydět za pytláckou minulost. Znovu dostal chuť do života. Vzorně si plnil všechny úkoly a povinnosti. S láskou se věnoval údržbě lesa a krmení všech živých tvorům.

Nevelký byt sdílel s ženou Hlaholicí. Manželství bylo bezdětné.

Gabriel pracoval jako pomocný dělník v místním pivovaru. Denně si tajně odnesl v kožené tašce dvě lahvová piva, aniž by je zaplatil.

Říkával: „V takovém objemu se ta dvojčata ztratí jako jehly v kupce sena.“

Hlaholice byla zaměstnána jako prodavačka ve velkém řeznictví. Každý den nosila domů čerstvé maso. To prý „pokaždé zbylo a nikomu nechybělo“.

Není divu, že na jídle a pití ušetřili docela pěkné peníze.

Nežili si špatně.

Idylické soužití jim vydrželo několik let. Zvrat přišel jako blesk z čistého nebe dvanáctého dubna. Tento fatální den změnil život též jednomu sovětskému občanovi. V devět hodin a sedm minut moskevského času, to je v šest hodin a sedm minut světového času, odstartoval Jurij Gagarin v kosmické lodi Vostok 1 z kosmodromu Bajkonur svůj historický let do kosmu. Tenkrát mu bylo dvacet sedm let.

Toho nebohého rána se Gabriel probudil a sáhl si na hlavu.

„Kde mám vlasy? Kdo mi je sebral?“ křičel jako pominutý.

„Co řveš? Jaké vlasy?“ podivila se žena.

„No přece moje vlasy!“

„Tvoje vlasy? Vždyť jsi o ně přišel před deseti lety. Rok po naší svatbě ti úplně slezly.“

„To není možné! Ještě včera jsem je měl!“

„Kdo ti to nakukal? Jsi hotový blázen! Zralý tak na Opavu,“ řekla Hlaholice, „takovou dlouhou dobu ti nechyběly a teď je chceš zpět. Není to divné?“

Příhoda měla zásadní dopad na jejich dosavadní společný život. Od té doby žili spolu jako bratr a sestra.

Muž byl čím dál tím více rozmrzelejší. Už mu nechutnalo ani pivo ani maso.

Pokaždé, když se ráno vzbudil, naříkal: „Moje vlasy! Moje vlasy? Kampak se poděly?“

„Přestaň už s tím omíláním! Pukne mi z toho hlava!“

Manželka už ty řeči nemohla poslouchat, a tak mu poradila: „Vyzkoušej nějaký lék na podporu růstu vlasů.“

Gabriel dostal skvělý nápad. Zašel za jedním místním vyhlášeným léčitelem.

Muž ho přátelsky přijal. Gabriel mu vylíčil své trápení. Bylinář pak pravil: „Proč jsi za mnou nepřišel již dříve? Mohl jsi mít po problémech.“

Léčitel otevřel truhlu a vytáhl z ní dva plátěné pytlíky.

„Co to je?“

„Nať kopřivy a kořen lopuchu. Do půl litru vroucí vody dáš po polévkové lžíci z každé byliny. Směs povaříš patnáct minut. Když odvar zchladne, budeš si třikrát denně na lebku přikládat obklady.“

„Pomůže to?“

„Stoprocentně!“

„Co jsem dlužný?“

„Dáš mi pět kilo a jsme vyrovnaní.“

Gabriel zaplatil a radostně se vracel domů.

Dva měsíce poctivě prováděl léčebnou kúru. Za tu dobu mu nevyrostl jediný vlásek. Rostlinný prostředek nepomohl.

„Babské rady! Naletěl jsem podvodníkovi. Zbytečně vyhozené peníze!“

Neuspěly ani další preparáty nabízené v propagačních letácích. Po jakési černé masti muži vyskákaly na hlavě odporné pupínky. Jiná „zázračná a zaručená“ vlasová vodička mu na temeni vytvořila obrazec, který značně připomínal hákový kříž.

„Se svastikou na lebce bych se tak leda dostal do kriminálu! Někdo by si to mohl vysvětlovat jako provokaci,“ povzdechl si Gabriel.

Zklamaný negativními výsledky zavrhl další léčbu.

Naříkání bylo opět na denním pořádku.

Hlaholici řekla: „Když jsi je ztratil, tak je běž hledat do světa!“

Muž zalkal: „Vraťte mi mé vlasy!“

„Už mám po krk tvého věčného kňučení!“

Hlaholici došla trpělivost. Vyhodila ho z domu. Okamžitě vyměnila ve dveřích zámek, zablokovala přístup k peněžním účtům.

Chudák Gabriel skončil na holé ulici bez finančních zdrojů.

Rodné město opustil týž den. Vydal se východním směrem.

Rok nazdařbůh bloudil širým světem. Během svého putování navštívil nejen mnohá velká města, známé metropole, ale též nejzapadlejší vesnice. Protloukal se, jak se dalo. Myl nádobí v restauracích, prodával noviny,

nabízel hypotéky. Vystřídal několik zaměstnání. Živil se jako poslíček, barman, řidič, hlídač, pojišťovací agent, hasič, zahradník a dokonce kouzelník.

Přitom neustále hledal své vlasy.

Dlouhotrvající cesta ho již začala zmáhat. Unavený a vyčerpaný dorazil na úchvatný ostrov Cejlon. Připadal si zde jako v pohádce. Okouzlila ho zdejší pestrá a bujná vegetace. Zamiloval se do zdejší blankytné oblohy.

Před jednou opuštěnou svatyní spatřil sedět na schodech stařičkého jednorukého mrzáka. Byl zahalený do hedvábné oranžové tógy.

„Co pohledá tvůj duch v těchto odlehlých končinách?“ zeptal se mnich.

„Hledám kus svého já.“

„Podivuhodná odpověď. Zní jako nějaká hádanka.“

„Kdepak hádanka,“ řekl Gabriel a rozpovídal se o neštěstí, které ho potkalo.

Stařec pozorně poslouchal a pak řekl: „Pomohu ti.“

„Ty?“

„Ano. Jedině já. Nikdo jiný.“

„Jak to chceš dokázat?“

„Dám ti jednu neocenitelnou radu. Půjdeš po této úzké pěšině. Až spatříš sloní ucho, vlezeš do něho. Pak bude následovat volný průběh příštích událostí.“

„Jak tomu mám rozumět?“

„Už se mě na nic neptej a jdi, jak jsem ti nakázal.“

Stařec si položil ruku na prsa a malinko se schoulil. V tu chvíli se proměnil v rezavého ptáka, který v mžiku zmizel za obzorem.

„Podivní lidé zde žijí,“ pomyslel si Gabriel.

Vyrazil na pouť, jak mu poradil onen svatý muž.

Za necelou hodinu chůze došel na nevelkou travnatou plošinu. Nedaleko ní čněla sněhobílá skála s rozmanitými výstupky a výklenky. Jeden z nich připomínal sloní ucho.

„Tak ten stařík nelhal!“

Vyškrábal se na ono místo. Stál před vchodem do jeskyně. Vstoupil dovnitř. Celý prostor ozařovalo jasné namodralé světlo. Vydal se tím zvláštním tunelem. Nad hlavou uslyšel tichou varhanní hudbu a záhy se k ní přidaly ženské hlasy, které splynuly v čistý líbezný chorál.

Když vyšel ze skály, obklopilo ho hrobové ticho. Ocitl se ve zvláštní krajině. Uviděl podivné stromy. Vypadaly jako smuteční vrby, ale nebyly to vrby. Místo větví z nich visely dlouhé prameny vlasů. Co strom, to jiné zbarvení. Černé, rezavé, bílé, žluté, hnědé. A těch všelijakých nezvyklých odstínů!

Gabriel byl z toho jako u vytržení.

„Taková krása! Kéž bych měl na temeni jednu takovou ozdobu.“

„Co není, může být!“ ozvalo se za ním.

Gabriel se otočil a spatřil zvláštní ženu. Pod těsným černým sametovým kompletem se rýsovala výstavní postavička. Jeho pohled sklouzl na bujný, dmoucí se dekolt, útlý pas, smyslné hýždě, dlouhé pavoučí nohy. Takovou krasavici vídával na stránkách časopisů pro muže.

Ta božská dokonalost však měla jednu vadu. Celé to úžasné tělo neslo zelenou ropuší hlavu.

„Srdečně tě vítám, Yule?“

„Jmenuji se Gabriel!“

„Já vím.“

„Jak říkají tobě?“

„Bufania Arsinoe von Kraten.“

„Máš zvláštní jméno. Zní tak aristokraticky.“

Neznámá se potutelně usmála.

„Kdo tě začaroval?“

„Nikdo.“

„A co ta tvoje hlava?“

„S tou jsem se již narodila.“

Gabriel se rozhlédl po okolí.

„Kde jsou ostatní obyvatelé?“

„Žádní tu nejsou. Žiji tady sama. Občas mě navštíví starý otec. Však s tebou nedávno hovořil.“

„Ten jednoruký? To byl tvůj…“

„Jaká barva vlasů by se ti líbila?“ zeptala se náhle Bufania.

„Kdysi jsem byl špinavý blonďák. Kdybych si dnes mohl vybrat, tak bych chtěl mít kaštanové kudrny.“

Bufania mu podala malé zrcadlo.

Když se do něho Gabriel podíval, nevěřil svým vlastním očím.

„To jsem doopravdy já?“

„Jsi spokojený?“

„Navýsost!“

Radost zaplavila celou jeho duši. Měl pocit, že se mu navrátilo mládí. Nyní se uvědomil, že bez vlasů vypadá člověk starší.

Gabriel strávil několik dní v té okouzlující zemi.

„Je mi tady s tebou dobře, Bufanie. Bohužel se musím vrátit domů. Žena na mě čeká,“ řekl Gabriel.

„Jak myslíš. Na památku ti věnuji jeden nevšední dárek a to krabičku zápalek. Je v ní však pouze jediná sirka. Kdybys byl někdy v nebezpečí, škrtneš s ní a zase budeš zpět u mě.“

Poté ho Bufania vzala do náruče, párkrát se s ním zatočila v kole a řekla: „Hare! Hare!“

Než se Gabriel vzpamatoval, stál před známým barákem.

Vstoupil do domu a po schodech vystoupal do prvního patra. Stisk tlačítko zvonku.

Po chvilce se ve dveřích objevila Hlaholice.

„Kdo jste? Co chcete?“

„Ty mě nepoznáváš?“

Žena svraštila obočí.

„Nemůžu znát každého otrapu!“

„Jsem tvůj manžel, Gabriel.“

Zevnitř bytu se ozval mužský hlas: „S kým to mluvíš?“

„Kdo to je?“ zeptal se Gabriel.

„Mám už jiného. Jsme spolu šťastní,“ řekla a zabouchla dveře.

V ten okamžik se Gabriel cítil podvedený, ponížený a zbytečný. Bláhově si myslel, že ho s vlasy žena vezme na milost.

„To mám za všechnu tu dobrotu a empatii! Nikdy jsem jí například nevyčítal, že je neplodná. Takto se mi odvděčila.“

Všechno na světě by jí odpustil jenom ne zradu.

Vyšel z toho prokletého činžáku. Vztek cloumal jeho tělem.

Uchýlil se do nedaleké hospody „U hňupa“. Tam hodlal spláchnout svůj smutek a žal.

Jakmile vstoupil do pohostinství, hned se k němu přitočil úslužný číšník.

„Pán si ráčí přát?“

„Jaký zde máš nejdražší chlast?“

(Gabriel zásadně všem pinglům tykal. I těm starým.)

„Nejdražší?“ zamyslel se vrchní.

Ta otázka ho evidentně zaskočila.

„Myslím, že Napoleona. Grand Breuil Napoleon. Uvedený druh je kombinace zralosti a jemnosti. Má ženský dotek díky své odlišné vůni. Ta se otevírá postupně s každým douškem a odhaluje jeho velejemné a podmanivé volání. Koňak je složen ze směsi, která je vytvořena z plodů z nejlepších oblastí nacházející se v srdci regionu Cognac. Zdůrazňuje širokou škálu vůní s nádechem marmelády, zralé třešně, posílena květinovými tóny šeříku.“

„Přestaň plkat! Mluvíš přesně jako ti gigolové z televizní reklamy,“ řekl Gabriel, „raději přines tu vyhlášenou lahodu. Dneska všechny přítomné hostím. Začíná bitva u Waterloo!“

Pijáci pochvalně kynuli hlavami štědrému chlebodárci.

„Nikdo tady nesmí být smutný!“

Nastalo všeobecné bujaré veselí. Zavládla příjemná nálada. Štamgasti se objímali a navzájem si připíjeli na zdraví.

Gabriel do sebe obracel jednu sklenku za druhou. Kořalka mu rychle stoupala do hlavy. Nadměrné množství alkoholu v něm vyvolalo agresivní chování. Chtěl si vybít zlost, kterou v sobě dusil.

Situace se v hostinci vyhrotila.

Po desáté sklence koňaku popadl Gabriel dřevěnou židli a třískal s ní do okolních stolů. Místní opilci ho následovali. Nastala nevídaná mela.

Jakmile to boží dopuštění uviděl vrchní, mával rukama a křičel: „Pane! Okamžitě se uklidněte! My jsme solidní podnik! Žádné výtržnosti tady nestrpíme!“

Gabriel upozornění ignoroval. Dál zběsile mlátil vůkol hlava nehlava.

Během chvilky to tu vypadalo jako po lítém válečném boji. Na podlaze se válely kusy zdemolovaného nábytku, rozbitého skla, roztrhaných ubrusů. Hotová pohroma!

Teprve přivolaná policie zabránila dalšímu řádění a běsnění.

Gabriel skončil v cele předběžného zadržení.

Když se ráno probudil, velice se podivil: „Kde to jsem? Jak jsem se dostal za mříže?“

Hned si vzpomněl na včerejší divoký večer. Ještě nyní ho bolela hlava z té nezřízené pijatiky.

„Achich, ouvej! To jsem to dopracoval! Taková ostuda! Takové neštěstí! Celému městu budu pro smích.“

Jak tak přemítal o svém neblahém osudu, vzpomněl si na dar od Bufanie.

Sáhl do kapsy a vytáhl malou krabičku. Dlouho nepřemýšlel a škrtl…

Rázem se policejní budova ocitla v plamenech. Ty šlehaly do výše až několika metrů. Požár byl tak rozsáhlý, že muselo zasahovat několik požárních sborů, aby byl oheň uhašen.

V příštích dnech byla vytvořena zvláštní vyšetřovací komise, která měla zjistit, jak k nešťastné události došlo. Objevil se zádrhel. Vyšlo najevo, že tělo záhadného opilce zmizelo jako pára nad hrncem. Nikdo si to nedokázal racionálně vysvětlit. Vyšetřovatelé proto o jeho existenci taktně pomlčeli.

A jak skončil Gabriel? Ten dávno spokojeně spal v rajské zahradě. Zdál se mu nádherný sen. V něm držel Bufanii za ruku a kolem pobíhal houf malých capartů.

Ucítil na ústech něžný polibek. V ten okamžik mu narostla ropuší hlava. Otevřel oči. Nad ním se skláněla Bufanie.

„Mám tě rád,“ řekl.

„Já tebe také.“

Něžně se k sobě přivinuli.

Gabriel po dlouhém čase opět poznal ženu.

Pamilio byl vzdělaný mužíček. Vyznal se ve společenských vědách, ovládal latinu a řečtinu, znal sílu léčivých bylin.

Každé ráno vyšel před chaloupku a pozoroval východ slunce. Při pohledu na tento přírodní zázrak pocítil uvnitř těla takové teplé pohlazení. Naopak při ošklivém počasí ovládl jeho duši smutek.

Po obědě chodil na pravidelnou procházku.

Jednoho květnového dne se vydal s proutěným košíkem na sběr bylinek. Koš se postupně plnil květy pampelišek, sedmikrásek, mateřídoušky a plicníku. Jak tak procházel krajinou, došel na travnatý palouček. Uprostřed stála mohutná, rozložitá lípa.

Trpaslíčkovu pozornost upoutala silná větev, která ležela nedaleko statného velikána. Patrně odpadla při silném poryvu větru.

„Dřevo se bude hodit na otop,“ napadlo ho.

Uchopil haluz a táhl ji za sebou. Byla velice těžká, a tak musel skřítek každou chvíli odpočívat. Návrat zpět se protáhl do večerních hodin.

Doma pilkou větev rozřezal na malá polínka. Ta uložil na hromádku vedle kamen.

Jednou nastal nevlídný čas. Obloha se zatáhla těžkými tmavými mraky, z kterých se spustil hustý déšť. Pršelo, pršelo a pršelo. Celé dva dny.

Pamilia přepadla melancholie. A tehdy si vzpomněl na lipová polénka. Dostal skvělý nápad. Z měkkého lipového dřeva vyřezal malého panáčka.

Z hadříků mu ušil tvídový kabátek, bavlněnou košilku a sametové kalhoty. Zbytky volské kůže posloužily ke zhotovení slušivých botiček. Pamatoval dokonce na noční oblečení. Květovaný flanel použil na výrobu vzdušného pyžámka.

Když práci dokončil, podíval se na figurku se zalíbením.

„Teď zbývá jenom vybrat jméno.“

Nemusel dlouho přemýšlet.

„Tělo máš z lípy, latinsky Tilia, tak se budeš jmenovat Tilánek.“

Od té chvíle si s ním hrál od rána do večera. Už nebyl na světě sám.

Společnost mu však dělala jenom hračka.

„Kdyby ta věc uměla mluvit,“ posteskl si jednou Pamilio.

Sotva to dořekl, dřevěný panáček obživl.

„Tatínku!“ pravil na uvítanou.

„Chlapče, ani nevíš, jaké štěstí mě potkalo!“

Rázem bylo Pamiliovi veseleji.

Tilánek se v chalupě rychle zabydlel. Osvojil si všechny domácí práce. Vařil, uklízel, pral, žehlil. Když večer nastal klid, vyprávěl Pamiliovi rozličné příběhy a pohádky.

Trpaslíček si pochvaloval, jakého má skvělého pomocníka.

Bohužel ta doba netrvala dlouho. Tilánek se náhle změnil. Celý den seděl u okna a smutně pozoroval krajinu.

„Běž ven a proběhni se,“ navrhl mu Pamilio.

„Co bych dělal venku? Je tam buď velké teplo, anebo zase příliš chladno,“ odvětil pidimužíček

Postupně se z Tilánka stal pecivál a lenoch. Proměna nastala i v jeho chování.

Byl hádavý, urážlivý, prchlivý, neposlušný a nepořádný. Ba co víc. Někdy od časného rána až do pozdního večera mluvil a mluvil. Stále dokola drmolil všelijaké bláboly jako pokažený kolovrátek nebo gramofon.

Pamilia z těch celodenních žvástů rozbolela hlava. Musel si namíchat směs z vrbové kůry a tužebníkové natě a z ní si uvařil čaj. Když nápoj vypil, svíravá bolest ustala.

Bohužel časem už bylinky nepomáhaly. Dokonce ani silný odvar z nezralých makovic.

Také Pamilio se změnil. Nechutnalo mu jíst, měl deprese, nemohl večer usnout. Občas si poplakal. Už to nebyl ten veselý človíček, plný života a radosti. Byl zamlklý, ustaraný, vyhořelý. Za tu dobu zestárl o pět let. Zešedivěl.

Pamilio jednoho dne zjistil, že mu dochází mouka a cukr. Rozhodl, že se vydá na nákup.

„Tilánku, zítra musím zajít do města nakoupit nějaké potraviny. Vezmu tě sebou, ať se konečně podíváš mezi lidi a poznáš trochu svět.“

„Kampak bych chodil. Lidi mě nezajímají. Zůstanu doma!“

„Jak myslíš,“ pravil trpaslíček.

Mužík vytáhl z almary malou plátěnou nůši a do ní naskládal léčivé bylinky, včelí med, sušené houby a pampeliškové víno,

Druhý den se Pamilio vydal na cestu. Když vycházel z chalupy, pravil: „To ti povídám, Tilánku, buď hodný a nikomu neotvírej.“

„Žádné strachy, táto!“ odsekl potomek.

Před domkem trpaslíčka uvítal překrásný den. Nebe bylo bez mráčku, sluníčko příjemně hřálo. Pěkně si vykračoval a prozpěvoval si veselou písničku. Cesta mu rychle ubíhala.

Ve městě na trhu prodal své zboží a za utržené peníze nakoupil potřebné potraviny.

Jen na chviličku se zdržel v místním hostinci, kde si dal čepované malé pivo. Osvěžený lahodným nápojem si to odpoledne namířil k domovu.

Když se blížil k chaloupce, měl podivnou předtuchu. Otevřel opatrně dveře a vstoupil do světnice. Ucítil povědomou a pronikavou vůni.

Co nevidí! Hotové boží dopuštění! Tilánek ležel rozvalený na zádech na posteli. Ani kožené botičky si nesundal! Spokojeně oddychoval. Vedle pelesti se povalovala prázdná láhev od jeřabinové kořalky. Na stole spatřil převrácené sklenice. Byly v nich zbytky malinové, ostružinové a šípkové marmelády.

Trpaslíček odložil nůši na zem.

„Koupil jsem ti dárek, ale nic nedostaneš, nevděčníku! Nezasloužíš si to!“

Zlost v něm vřela.

„Ty jeden ožralo! Nehodný hošíku!“

Skřítkovo chování překročilo všechny meze. Pohár trpělivosti přetekl.

V tu chvíli došla Pamiliovi trpělivost. Situaci rázně vyřešil.

Do šamotových kamen vložil zmuchlané staré noviny. Na ně nakladl suché klestí a smolné borovicové šišky. Pak jenom zbývalo vše podpálit.

Během chvilky kamna rudě žhnula. Teplota uvnitř dosáhla hodnot jako ve vysoké peci.

Tilánek tvrdě spal a líbezně se usmíval. Asi se mu zdál nějaký hezký sen.

Pamilio otevřel dokořán dvířka kamen. Pak opatrně uchopil malého trpaslíčka do náruče.

„Teď se navždy smaž v ohni pekelném,“ pravil a vhodil tělo do žhnoucích plamenů.

Rychle zabouchl poklop.

„Deus tecum!“

V ten okamžik se venku setmělo. Záhy se zablesklo a ozvala se hromová rána. Celá chaloupka se otřásla v základech.

Než bys řekl Popocatépetl, bylo opět hrobové ticho. To přerušilo bimbání nástěnných hodin. Právě odbíjely půl osmé. Venku bylo ještě světlo.

„Kremace skončila! Je dohospodařeno! S trýznitelem je amen!“ oddechl si Pamilio.

Přistoupil k nástěnnému kalendáři. Tužkou si v něm u šestého července udělal malý černý křížek.

Od toho dne klidně a spokojeně spal. Opět se těšil na východy slunce. Zase dostal nesmírnou chuť do života…

Době strávené v lochu pyšně říkal „moje poctivě odseděné university“.

Se slzičkami v očích opouštěl bránu káznice. Naposled pohlédl na omšelou budovu. Nad portál kdosi napsal červenou křídou strohý nápis: „Táhni a už se sem nikdy nevracej!“

Ze dne na den se Vláďa ocitl ve zcela jiném světě. Uvítalo ho vlahé letní ráno. Rozhodl se, že si období nesvobody řádně vynahradí.

Alkohol a cigaretky. To bylo první, co ho napadlo. Ženy zavrhl. Ty ho nikdy nezajímali. Na rozdíl od spoluvězňů mu ten nucený celibát vůbec nevadil. Žen se dokonce bál. Považoval je za prazvláštní nevyzpytatelná a zrádná stvoření. Tvrdil: „Kde jsou ženy, tam jsou problémy.“ A měl recht!

Vláďa se vydal do nejbližší restaurace. Tou byla vyhlášená lidová hospoda „U bachaře“. Na prosklených dveřích ho upoutaly dvě visačky. Na první stálo: Za provoz odpovídá p. Alois Pitlik. Druhá sdělovala: Dnes na čepu osmnáctistupňový ležák Tajemný mnich.

Když vstoupil do lokálu, připadal si jako v ranním Londýně. Hustý závoj cigaretového kouře ho málem pohltil. Po chvilce tápání se však rychle rozkoukal. Zrak přivykl tomu smogu.

Alkovna čtvrté cenové skupiny nedělala svému jménu ostudu.

Nikde nikdo. Prázdný šenk.

Rozhlédl se kolem.

Vpravo na stěně visela zažloutlá cedule s textem: „Je lepší sedět ve škaredé hospodě, než ležet v novém špitále.“

Nezbylo než souhlasit.

Kde se vzal, tu se vzal, stál tu před ním v umaštěné zástěře obtloustlý hospodský. Jako by z oka vypadl starému rakousko-uherskému mocnářovi Franzi Josefovi.

Za ta léta provozu okamžitě poznal, s kým má tu čest.

„Právě se vracím…“

„Já vím odkud. Nemusíš se mi zpovídat. Kdysi jsem TAM pracoval ve státních službách.“

Vláďa se zeptal: „Proč je tady tolik kouře? Jako kdyby zde vybuchla dýmovnice.“

„Ten dým tu zbyl po kuřácích ještě od včerejška. Zásadně ale nevětrám. Kdybych otevřel okno, někdo by si mohl myslet, že tady hoří. Určitě by zavolal hasiče.“

„Tak je to tedy!“

„Pojď dál a sedni si. Ať nám nevyneseš spaní!“

Vláďa se nenechal pobízet. Usedl za rozviklaný umakartový stůl.

Hostinský se zeptal: „Co si dáme? Je libo borovičku, slivovičku, jablkovičku, hruškovičku, meruňkovničku, rýžovičku nebo chlebovičku?“

„Vidím, že sortiment máte opravdu pestrý.“

Hospodského ta slova evidentně potěšila.

„To víš, sem nechodí nóbl páni, tady je to jen pro obyčejný proletariát.“

„Zůstanu raději u staré osvědčené klasiky,“ zahlásil Vláďa.

„A to?“

„Dvanáct rumů, jako apoštolů na pražském orloji, ať se točí kolem stolu,“ zavelel host.

„Dobrá, jak poroučí Blahorodí“ pravil šenkýř a ztratil se za ošuntělým závěsem, který už něco pamatoval.

Než Vláďa dvakrát zívl, byl muž zpátky.

„Už se to nese… Pravý nefalšovaný cigánský koňáček, tak jak má být…“

Postavil tu sestavu před Vláďu.

Ten se jenom zazubil: „Som smädný ako ťava. Už dlouho jsem neviděl nastoupenou fotbalovou jedenáctku s jedním náhradníkem!“

A pak už šlo vše ráz na ráz. Jeden panák za druhým mizel v jeho bezedném hrdle.

Po té ouvertuře se Vláďa zeptal: „A polívky vedete?“

„To se ví.“

„Víte, já jsem totiž polívkovej! Nejraději mám drškovku.“

„Máš pravdu, dršková nesmí chybět v žádné pořádné putyce. Je to taková vizitka podniku. Hned ji donesu.“

Šenkýř zmizel v kuchyni. Záhy se vrátil. Na stolek postavil objemnou porcelánovou nádobu. Z ní se linula úžasná vůně. Naběračkou rozlil hustou polévku do hlubokého talíře.

Vláďa se pustil s chutí do jídla. Po několika soustech si pomlaskl: „Je doopravdy dobrá. Jako od maměnky. Poctivá, nešizená.“

„Takovou upřímnou pochvalu člověk vždy rád slyší,“ zaševelil hostinský.

Když Vláďa dojedl, pravil: „Vypadá to tady jak po morové ráně. Kde jsou všichni? Snad nejsou v práci!“

„Všeho do času, chlapče. Brzy to tady nepoznáš. Štamgasti se objeví co nevidět. Zatím ještě vyspávají z kocoviny. Budeš dočista překvapený, jací zvláštní exoti sem chodí. Až dorazí, něco ti o nich povím.“

Hospodský mrknul na hodinky. „Do hodiny tady nebude volná židle.

A opravdu. Provozní nemluvil planě do větru. Uplynulo přesně šedesát minut a v nálevně bylo živo jak ve včelíně. Prostory připomínaly poslaneckou sněmovnu. Každý chtěl sdělit svůj názor, každý chtěl poučovat a rozdávat rozumy.

Muži na sebe hulákali. Někteří se mezi sebou hádali. Jiní, zmoženi silným pivem a ostrou kořalkou, drmolili něco nesouvislého a nesrozumitelného. Byli tu i jedinci, kteří strnule seděli a tupě zírali před sebe. Všem, bez rozdílu věku, náboženského vyznání a politické příslušnosti, svítily skelné zřítelnice a hořely tváře jak v prvomájovém průvodu. Věrné konzumenty usvědčovaly jejich bambulaté, výrazně překrvené nosy.

Hospodský se připlížil k Vláďovi. Pak se mírně naklonil nad stůl.

„Nenápadně se podívej doleva.“

Vláďa tak učinil.

„Vidíš toho chlápka v rohu? Vypadá, jako kdyby mu ulétly grippeny. Taky seděl. Tvrdí, že za drobné krádeže! Houby! Za to by přece nedostal naostro osm let. Všichni dobře vědí, proč byl v áreštu.“

„Za co bručel?“

„Měl prazvláštní choutky. Obtěžoval v nedalekém parku nezletilé dívenky. Prý se je pokusil i zneužít. Prasák jeden!“

„To bych do něj neřek.“

„Soudkyně se s ním vůbec nemazlila. Z fleku mu napařila pořádný flastr.“

„Pomohlo to?“

„Aby ne. Teď je krotký jak beránek. Seká dobrotu. Na takové čuňárny už nemá ani pomyšlení. Basa ho navždy vyléčila.“

Číšník se odporoučel.

Vláďa pozoroval se zaujetím okolí. Notoričtí alkoholici se bezmezně oddávali své neřesti. Zde byl domov pro životní trosky, pochybné existence, morálně narušená individua. Denně v této ratejně dobrovolně metabolizovali chlast a cigaretové zplodiny.

Jakýsi holohlavý človíček neustále vykřikoval: „Vy ignoranti! Vy nýmandi! Já mám dvě vysoké školy!“

„I kdyby čtyři! Na krchově ti nebudou nic platné,“ ozval se hlas z pléna.

Vedle u stolu kvílel podnapilý poďobaný muž: „Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím…“

„Ty jsi taky zešílel! Trumbero! Nyní patříš do stejného hnízda,“ okřikl ho vlasatý chlapík v ajzboňácké uniformě.

Jeden zarostlý cápek přidal vlastní životní epizodu: „A já zase viděl „V mastných krámech“ dozlatova opečené prase! Panečku, to vám byl pěkný pohled! Ještě větší zážitek ve mně zanechala ta vůně pečeného masa. V žaludku jsem měl jako v pokojíčku. Do konce života na to nezapomenu!“

U Vládi se pozvolna začaly projevovat účinky etanolu. Připadal si, jako kdyby strávil několik minut ve zkušební centrifuze pro kosmonauty.

Kývl na Pitlíka. Ten byl jako čamrda hned u něj.

„Budu už muset jít. Rodina čeká,“ zalhal mládenec.

„Já vím,“ pravil výčepní.

Když Vláďa zaplatil, řekl: „Bylo mi tady s vámi dobře, soudruzi. Zase někdy příndu.“

Šenkýř se usmál: „Rád jsem tě poznal. Jsi správný chlap! Musím tě varovat. Až vyjdeš ven, dej si pozor na babu Slídilku alias Němou Báru, ať tě neobere o zbylé peníze.“.

„Děkuji za radu,“ odvětil Vláďa

„Měj se, jak chceš! Hlavně se vyhýbej práci! Hloupým patří lopata, chytrým svět!“ řekl na rozloučenou hostinský.

„Práci čest a rukám klid!“ kontroval Vláďa.

Posílený alkoholem vstoupil Vláďa ze zakouřené restaurace do všedního dne. Omráčil ho čerstvý vzduch přesycený kyslíkem. Byl to vskutku prudký a nečekaný přechod. Málem se zhroutil na chodník.

Jeho první pohled padl na nevzhlednou vousatou stařenu, která seděla na holé zemi. Mlčky hleděla na Vláďu. Její prosebné oči mu připomněly vlastní nebohou babičku z matčiny strany.

Vláďovi se žebračky zželelo. Bez rozmyšlení vytáhl z peněženky papírovou bankovku s portrétem operní pěvkyně a hodil ji do hnědého filcového klobouku.

„Pěkně si ten dar, stařenko, užij.“

Stařena vytřeštila oči. Takové dobrodiní opravdu nečekala. Myslela si, že jí mine bez zájmu. Jeho štědrost jí překvapila.

Vyzáblá, vyžilá žena promluvila krákoravým hlasem: „Mnohokrát ti, Vláďo, děkuju. Máš vřelé srdce a sociální cítění. Bůh tě navždy opatruj!“

Šviháka její slova udivila: „Hospodský přece tvrdil, že ztratila řeč! V životě se dějí různé věci!“

Starucha si lokla z pivní láhve a rukou mu pokynula na rozloučenou.

Vláďa vyrazil do ulic.

Od této chvíle se musel starat sám o sebe. Už nemohl počítat s celodenní stravou ani s noclehem.

Jak se ale živit poctivě?

První noc strávil v opuštěném železničním vagónu.

Nastala tvrdá realita

Z nápravného zařízení měl našetřené nějaké úspory. Bez koruny nebyl.

Přemýšlel, do čeho by se pustil.

Dal se na automaty. Štěstěna mu přála. Vyhrával a vyhrával. Peněz měl jak želez. Kde jsou peníze, tam jsou i přátelé. Jako vosy se na něj nalepili falešní kamarádi z mokré čtvrti.

Brzy si zvykl na bezstarostný povalečský život. Do práce nemusel. Zpráva o jeho úspěších se okamžitě roznesla. Šířila se rychlostí světla.

Ta pohoda však netrvala dlouho.

Kdo přijde rychle k penězům, stejně tak rychle o ně přijde.

Zmizely bankovky, zmizeli i kamarádíčkové.

Co teď? Do kartouzy se vrátit nechtěl. Není přece nad svobodný život.

Dumal, kde vzít finanční prostředky a přitom nekrást. Zamítl sběr papíru a železa. Chov kalifornských žížal už také nebyl v kurzu. Darování krve nepřipadalo do úvahy pro konstantně vysoký obsah alkoholu.

Jak se tak poflakoval po periférii, uviděl ležet na zemi staré zmuchlané noviny. Nedalo mu to a zvedl je. Byl to jakýsi bulvární plátek. Pečlivě ho uhladil. Na první stránce spatřil palcový titulek: „Včera nuzák – dneska boháč. Nešlapte si i vy po štěstí!“

Z novin na něho hleděl usměvavý muž. Pod ním vlevo byla fotografie zanedbaného, zarostlého houmlesáka, napravo obrázek vymydleného, noblesního elegána.

Vláďa si pomyslel: „Určitě to ale bude podvod! Nevypadá to přesvědčivě a věrohodně! To je jasný, jako houska na krámě!“

A tenkrát ho osvítila úžasná myšlenka. Položil si otázku: „Co je cílem těch novin?“

Vzápětí si odpověděl: „No přece zaujmout lidi. Upoutat jejich pozornost. Těžit z jejich zvědavosti. To je základ úspěchu!“

Od nápadu k realizaci byl už jen nepatrný krůček.

V autobazaru zakoupil za babku ojetý uzavřený autobus, kterým se kdysi zásobovaly potravinami odlehlé vesnice. Celý ho nechal přebarvit na oranžovo. Nápadný vůz nemohl nikdo přehlédnout. Na bocích zářil velký černý nápis: „Zázraky, které musíte vidět!“

Vnitřek vozidla upravil na pojízdnou výstavní síň. Za skleněnými vitrínami se ukrývaly rozličné kuriozity a rarity. Podivuhodnou sbírku tvořily různé relikvie jako například zkažený zub Johna Lennona, vysušené kuří oko známého pěvce Carusa, vycpaní opeřenci z filmu Ptáci od Alfreda Hitchcocka, kámen z posvátné hory Tsambiky, šedivý vlas krále Šalamouna, dvacetinohá luční kobylku odchycená v černobylské oblasti, první vyrobená antikoncepční pilulka, věstonická Venuše zhotovená z pravého marcipánu, dělová koule z bitvy u Waterloo, kamenné malované vejce z Velikonočních ostrovů, fotografie Eliho Wallacha s vlastnoručním podpisem a mnoho dalších pozoruhodností.

Vláďa ani ve snu nepředpokládal, že jeho panoptikum bude mít takový obrovský úspěch. Kamkoliv přijel, všude lidé projevovali o putovní výstavu nebývalý zájem. Návštěvnost stoupala geometrickou řadou. Ve velkých městech se místy tvořily dlouhé fronty. Každý byl zvědavý na tu nevšední expozici.

S atrakcí projel celou naši vlast. Zastavil se s ní i v té nejzapadlejší vísce.

Po čase mu domovina připadala příliš těsná, a tak se vydal do širého světa. I tam sklidil patřičné ocenění a uznání.

Naposledy byl spatřen křiklavý autobus na Kajmanských ostrovech. Kde se nachází nyní, nikdo neví…