Od nepaměti vedly obě vsi vleklý spor. Jedni se povyšovali nad druhé a naopak. Navzájem se neměli rádi.

Obyvatelé první vísky měli o sobě jen to nejlepší mínění. Chlubili se:

„V názvu obce máme maso. A maso na talíři, jak je všeobecně známo, člověka vždy více potěší než obyčejný chléb.“

Druhá strana zastávala opačný názor.

„Chléb je přece dar boží!“ říkali hrdě.

„Nejsme o nic horší než ti naproti.“

Čas plynul ve vzájemné nevraživosti.

Jednou do Chlebopochvál zavítal krajánek. Takový veselý a živý chasník.

Všude ho bylo plno. Všechno chtěl vědět. Na všechno se vyptával. Tu na to, tu na ono.

Když se o vzácné návštěvě dozvěděl starosta, rozhodl se, že hosta přivítá osobně.

„Pěkně tě u nás vítám. Jak se říká: Host do domu – Bůh do domu!“

Sešlo se i pár místních. Byli zvědaví na příchozího.

„A máte v těch vašich Chlebopochválech hospodu?“

„Jakpak by ne! Přece nebudeme chodit do té Masopochválové. To by tak hrálo! Utrácet naše peníze za humny!“ pravil radní.

„Tak, tak,“ přitakal vandrovník.

„Nebudeme tady planě klábosit a zajdeme raději rovnou do hostince. Tam nám bude lépe…“

„Milerád! To je skvělý nápad! Nějak mi po dlouhé cestě vyschlo v krku.“

A tak se vydali do šenku.

„Máte to tu opravdu pěkně,“ řekl pochvalně krajánek, „na nějaký čas u vás pobudu.“

V útulné hospodě bylo dobře. Pivo teklo proudem. Borovička jakbysmet.

Vesničané se zvědavě vyptávali krajánka, jak to chodí ve světě. On jim ochotně líčil své zážitky. Přidal nějaký ten lechtivý vtip, veselou příhodu ze života. Všichni se smáli, až se za břicha popadali. Alkohol všem rozvázal jazyk. Mimo jiné přišla řeč na letitý problém se sousedy.

Krajánek se lišácky usmál.

„Tady je velice snadná rada,“ řekl poťouchle.

„Říkáte, že druhá obec je na dohled?“

„Skoro se díváme navzájem do oken.“

Špýmař pošeptal něco starostovi do ucha a ten rázem ožil. Jen se uchechtl.

„Že jsem na to nepřišel sám! Takové prosté řešení. Jednoduché jak facka!“ pravil zahanbeně.

Šenkýři nakázal, aby krajánkovi nalil do každé nohy jednu zelenou.

Na druhý den se daly věci do pohybu. Obyvatelé Masopochvál se nestačili divit. Ve vedlejší dědině to vypadalo jako v mraveništi. Samý ruch a shon. Jako houby po dešti začaly vyrůstat nové domky.

Masopochválští nevěnovali tomu dění pozornost. Netušili, co se na ně chystá.

„Však ať si stavějí. Když na to mají,“ smáli se.

Zakrátko je však humor přešel.

Po několika týdnech se na jejich domky tlačily ty sousedské. Rázem vznikla jedna vesnici.

Náhle z toho byli celí zaražení. Pozdě si uvědomili, co se vlastně stalo.

Obě strany stály před vážným rozhodnutím. Jak se bude ta nová vesnice vlastně jmenovat?

„Masopochvály!“ říkali bývalí Masopochválští.

„Chlebopochvály!“ trvali na svém dřívější Chlebopochválští.

Nebo snad Masochlebopochvály či Chlebomasopochvály? Poslední dva názvy se zdály oběma stranám příliš dlouhé.

„Absolutně nezapamatovatelné pro cizince, natož pro našince.“

„Nevešly by se do telefonního seznamu!“

Ani jedna strana nechtěla ustoupit.

Bývalí Chlebopochválští chtěli mít zase navrch. Chtěli být první, kdo vyřeší onu patovou situaci. Ale jak?

Tu si někdo vzpomněl na krajánka.

„Určitě nám poradí. Je to hlava otevřená!“

„Pojďme za ním.“

Krajánek seděl v hospodě a obracel do sebe jeden korbel piva za druhým. Když domorodci dorazili, byl už v mírně podroušeném stavu.

Seznámili ho s tou ošemetnou záležitostí.

„Měl bych jistý návrh. - Velice prostý,“ řekl a zamrkal očičkama.

„Tak ven s ním, člověče!“ netrpělivě zvolal starosta.

„Jak se říká, dobrá rada se vyvažuje zlatem. Žádný oběd není zadarmo!“

„Hostinský, nalij mu dvě zelené.“

„Dvě je setsakramentsky málo,“ pravil krajánek.

„Tak do každé dvě! Ať nejsme tratní. V nejhorším to spraví celá láhev.“

„Jak vidím, jste tady všichni z velice levného kraje. Již jednou jsem vám téměř zadarmo poradil. Podruhé se musíte více plácnout přes kapsu.“

„Jakou tedy žádáš odměnu?“

Krajánek měl hned jasno.

„Dostanu půlku vyuzeného prasete, jednoho Johny Walkera a tisícovku navrch. Pak řeknu víc.“

„Není to trochu moc?“ opáčil starosta.

„Když nedáte, tak nedáte. Potom tedy sbohem! Druhá strana bude možná štědřejší,“ řekl krajánek rozladěně.

„No, No, no…Není třeba se hned urážet. Však se nějak dohodneme.“

„Prase ať dá starosta! Je z nás nejbohatší,“ vykřikl kdosi z vesničanů.

„To není špatný nápad!“ souhlasili ostatní.

Starosta se kroutil jako had, ale nakonec souhlasil.

„Prase by tedy bylo,“ řekl krajánek, „a co starý, dobrý Johny?“

„Toho dá ze svého hospodský,“ řekl rázně starosta.

Hostinský se ošíval:

„Na rozdávání nemám. Kšefty nejsou! Tržby klesají! Inflace roste! Jen tak tak s rodinou vyžiju.“

„A z čeho jsi postavil novou chalupu? He? Z vody určitě ne!“

„Ba, ba,“ přitakali sousedé.

„Všichni víme, že dům máš z našich tringeldů! Jednu flašku přece oželíš! Jedná se přece o prospěšnou věc!“

Hospodský na to neřekl ani ň.

„Horší to bude s tou tisícovkou. Kde ji vzít a nekrást? V obecní pokladně peníze nejsou. Z čeho to zaplatíme?“ dumal radní.

„I s touto variantou jsem počítal. Zeptám se: Kolik duší měla vaše obec před sloučením?“

„Včetně dětí a kojenců přesně na chlup pět set.“

„No vida. Vsjó jásno! Uděláte veřejnou sbírku. Každý občan přispěje dvojkou. Taková částka nikoho nezabije!“

Všichni souhlasně přikyvovali.

„Dobrá, dostaneš, oč žádáš,“ pravil starosta.

Krajánek se usmíval jak měsíček na hnoji. Pochvaloval si, jaký dobrý kauf udělal.

„Ráno všechno doneste před hospodu. Tam vzájemně vyměníme naturálie za jedinečnou radu.“

Starosta podal krajánkovi ruku, a tím byl mezi nimi smluvně uzavřen obchod.

S tím se rozešli.

Druhý den bylo před putykou živo. Shromáždili se tam jak bývalí masopochválští, tak i chlebopochválští občané, neboť byli zvědaví, jak se celá záležitost vyvine.

Krátce po osmé se otevřely dveře a v nich stál Krajánek. Vyspaný do růžova, usměvavý.

Pohlédl na stůl. Bylo tam vše, co požadoval. Prase, kořalka i peníze.

Vyšel přítomným v ústrety.

„Tak nám konečně řekni, co jsi vymyslel!“ zaútočili na něj.

Krajánek udělal významnou řečnickou pauzu a pak pravil:

„Moji milí! - Vaše vesnice se bude jmenovat prostě jenom Pochvály. A basta!“

Chvilku bylo ticho.

První se z té zprávy vzpamatoval bývalý chlebopochválský starosta.

„Pochvály? Nezní to příliš obyčejně?“ zapochyboval.

„Ba naopak! Zní to neobyčejně!!! Světově! Skoro až pansky! A bude tomu tak až na věky věků!“

„Tak tedy budiž,“ pravil druhý starosta, „ať je po tvém.“

Všichni jásali, všichni byli nadmíru spokojení.

Tím se po letech vyřešil ten zapeklitý spor.

O co krajánek?

Ten se se všemi srdečně rozloučil. Popřál spoluobčanům pevné zdraví a mnoho štěstí. Prase si hodil na záda, whisky dal do tlumoku a modrou bankovku strčil do kapsy. Poté vyrazil opět do světa.

Místní na něho dodnes vzpomínají v dobrém, jak jim tehdy náramně poradil. Dokonce se stal jejich čestným občanem!

„Co se vám přihodilo, že se tváříte, jako kdyby vám uletěly včely?“

Dozvěděl se od nich smutnou historii.

Jistý sedlák si od bratrů půjčil peníze, ale když mělo přijít na splácení, tak se k tomu neměl. Všechno zapřel. Bratři z toho byli nešťastní. Sedlák se jenom usmíval, jak je napálil.

„Ty peníze už nikdy neuvidíme,“ hořekovali bratři.

„A to bych se na to podíval!“ řekl Honza, „takového nepoctivce je třeba řádně vytrestat.“

„To se ti lehce poví, ale jak to chceš udělat?“ zeptal se starší bratr.

„Nechte to na mně!“

Vyložil jim svůj plán. Ti jenom souhlasně pokyvovali hlavami.

Každý z bratrů bydlel v jiné obci. Starší v Horní Dolní a mladší v Dolní Horní. Uprostřed cesty mezi oběma vesnicemi měl osamocenou chalupu ten darebný sedlák. Z vísky Dolní Horní vedla cesta do nedalekého města.

Honza přespal u staršího bratra. Po východu slunce vyrazil po polní cestě k usedlosti. Netrvalo dlouho a uviděl sedlákovo stavení. Když se k němu blížil, začal si hlasitě prozpěvovat.

Sedlák byl od přírody zvědavý, a tak vykoukl z okna.

Spatřil jakéhosi neznámého chasníka, jenž nesl nevelký proutěný koš.

„Co máš v tom košíku?“ zeptal se ho.

„Slepici. Jdu s ní do města na trh,“ odvětil Honza.

„S jednou slípkou? - To se ti nevyplatí tam chodit!“

„Jedna je lepší než žádná,“ odvětil mladík.

Na plané řeči neměl čas, a tak pokračoval dál v cestě.

Sedlák za ním hleděl posměšně.

Místo do města zašel Honza k druhému bratrovi. Poobědval u něho, a když se slunko naklonilo k západu, vydal se nazpátek.

Vracel se s dobrou náladou. Nahlas si pískal rozvernou melodii. Sedlák vyběhl před dům, a co nevidí. Mládenec si v tom samém koši nese husu.

„Kde jsi přišel k té huse?“ zeptal se udiveně.

„Vyměnil jsem ji slepici.“

„To není možné! Můžeš mi říci, u kterého blázna?“

„Byl to jeden velice vážený kupec. Nemohl si směnný obchod vynachválit!“

Sedlák se nestačil divit. Vrtalo mu to hlavou, jak snadno ten holobrádek přišel k tak bohaté nadílce.

Druhý den šel opět Honza s veselou písničkou kolem domku. V koši nesl statného krocana.

Jak ho sedlák uviděl, hned spustil:

„Kam jdeš s tím krocanem?“

„Na trh,“ odvětil Honza.

„Snad ho nejdeš vyměnit za koně?“ otázal se sedlák potměšile.

„Možná ano – možná ne,“ odpověděl Honza šibalsky.

Sedlák z té odpovědi nebyl moudrý.

Než se vzpamatoval, zmizel mu Honza za kopcem.

„Co asi donese dneska?“ pomyslel si.

Samou zvědavostí se nemohl dočkat odpoledních hodin.

Konečně spatřil známou postavu. - Sedlák nevěřil svým očím. Junák si vedl huňatou ovci.

„Kde jsi získal tu ovci?“ hned uhodil na Honzu.

„Směnil jsem ji na trhu za krocana.“

„Zase u toho obchodníka?“

„Jak jinak,“ utrousil nedbale Honza.

Sedlák byl z toho všeho popletený. Nejdřív slepice za husu a teď tohle!

Večer z toho nemohl spát. Neustále musel myslet na tu včerejší podivnou příhodu.

Jakmile se rozednilo, stál už před domkem a očekával chasníka. Ten se objevil záhy. Na konopném provaze vedl černou kozu.

„Snad nejdeš s tou kozou zase na trh?“

„Jdu,“ odvětil Honza,“ „jestli chceš, vezmu tě sebou.“

Sedlák se nedal dvakrát pobízet. Přidal se k Honzovi. Neuplynula ani hodinka a došli do města. Na tržišti bylo rušno jako v úle. Obchodníci vychvalovali své zboží, smlouvali a překřikovali se. Hotový mumraj!

„Musíme najít toho správného kupce,“ řekl Honza na vysvětlenou.

Prodírali se davem, až stanuli před podivuhodným mužem. Ten byl zahalen do tmavého hedvábného šátku. - Byl to jeden z bratrů.

„Máš pěknou krávu,“ řekl Honza.

„Druhou takovou sotva najdeš! – Tato stračena dává tolik mléka, že by nakrmila celou vesnici.“

„A nevyměnil bys jí za kozu?“ zeptal se Honza.

Obchodník radostně zvolal: „Čteš mi myšlenky! Zrovna jsem ti to chtěl navrhnout!“

Sedlák zíral jak opařený. S něčím takovým se ještě nesetkal.

Muži si vyměnili zvířata. Srdečně se rozloučili a každý šel po svých.

Honza si pyšně vedl na řetězu krávu. Sedlák jenom tiše záviděl.

Nemohl tomu uvěřit.

Když došli k sedlákově chalupě, řekl Honza:

„Zítra půjdeš na trh sám. Vezmeš své dvě krávy a budeš za ně chtít dva statné býky. Odpoledne se sejdeme před tvým stavením.“

S tím se rozešli. Honza pokračoval v cestě do vsi Horní Dolní.

Brzy ráno se sedlák vypravil na tržnici. Přesně podle Honzovy rady. Ve městě hledal onoho podivného muže. Po něm jako by se zem slehla. A tak nabízel kravky ostatním obchodníkům.

Všichni se mu vysmáli:

„Kdo to kdy viděl! Takovou hloupost! Vyměnit krávy za býky!“

Od samé ostudy byl chalupník rudý jak rak.

S nepořízenou se vracel domů.

Honza už ho vyhlížel.

„Kde máš býky?“ ptal se naoko překvapeně.

Sedlák mu všechno vylíčil.

Chasník ho pozorně vyslechl a pak pravil:

„Ten obchod má určitá pravidla. Může proběhnout jenom mezi poctivými lidmi!“

Muž zarytě mlčel. Zpytoval své nečisté svědomí. Tížil ho nejeden špatný skutek.

„Zítra to uděláme naopak. Já půjdu na trh a ty na mě tady počkáš.“

Tak se domluvili.

Na druhý den Honza vyvedl jalovice z chléva a namířil si to s nimi do města. Nezavedl je na trh, nýbrž k řezníkovi. Ten mu za ně vyplatil tučnou odměnu.

Z města šel Honza rovnou do dědiny Dolní Horní. Tam ho již dychtivě očekávali bratři. Když vysypal utržené peníze před ně na stůl, nemohli tomu uvěřit. Dohodli se, že obnos rozdělí spravedlivě na tři stejné díly.

Honza se bratry rozloučil a ti mu popřáli šťastnou cestu. Ještě jednou mu nastokrát děkovali.

Sedlák zatím seděl na lavici před chalupou a blaženě se usmíval. Těšil se, jak lehce získá výhodným obchodem majetek!

Začalo se stmívat. Na nebi vysvitla první hvězda a chasník nikde.

Sedlák se utěšoval:

„Asi se někde zdržel. - Možná se někde zapovídal.“

Celou noc nezahmouřil oka. Čekal marně.

Ráno se potvrdila jeho neblahá předtucha. Mládenec se neobjevil. Zmizel jak pára nad hrncem. Tehdy sedlák poznal, že byl podveden.

„Takový vykuk! Takový ničema! Jak jsem mu jen sedl na lep?“ bědoval.

Jeho nářek už Honza neslyšel. Byl dávno za horami. Užíval si dosyta peněz. Měl radost z toho, že napravil křivdu a zároveň potrestal jednoho proradného člověka.

Když bylo ošklivě a pršelo, lamentoval:

„To je mi pěkné počasí! Člověk pro samý déšť nemůže vyjít z chalupy.“

Svítilo-li naopak sluníčko, byl z toho celý rozmrzelý:

„Dneska slunko pálí tak, že by mi spálilo kůži. Zůstanu raději doma.“

A tak to šlo pořád dokola. Starý otec mu každé ráno domlouval:

“Chlapče, měl by ses konečně vyučit nějakému pořádnému řemeslu. Já už tu dlouho nebudu. Kdo tě pak bude živit?“

Janek mu neochotně odpověděl:

“Jen se, táto, nestarejte, všeho do času. Však mi nic neuteče.“

Zavřel oči a spal dál.

Chudák starý kolář. Nevěřil tomu, že by se Janek někdy napravil.

Jednou zastavil před domkem povoz. Kolář vyšel před dům, aby se podíval, kdo k nim přijel. Spatřil vysokého vousatého muže.

„Vinšuju dobrý den, koláři,“ řekl příchozí, „potřeboval bych tvoji pomoc. Cestou světem se mi polámala obruč u vozu. Bez ní daleko nedojedu.“

„To bude maličkost. Hned se na to podívám,“ řekl stařec,

„Zatím si pojďte, vzácný pane, sednou do jizby. Jste určitě po dlouhé cestě unavený.“

“Inu, lhal bych, kdyby to nebyla pravda. Od božího rána sedím na kozlíku a z toho úmorného putování jsem celý rozlámaný.“

Muži vešli do chalupy. Domácí usadil hosta za stůl a nabídl mu chléb s ovčím sýrem a krajáč kozího mléka. Ten se pustil s chutí do jídla.

„Jdu spravit to vaše polámané kolo, dokud je ještě světlo,“ řekl kolář a odešel.

Host se rozhlíží po světnici. Na peci vidí ležet mládence, který by mohl skály lámat.

„To je mi pěkné nadělení,“ pomyslel si, „starý se venku lopotí a synáček si bezstarostně spí. Slunko už je pěkně vysoko nad obzorem.“

Muž se obrátil k peci a zavolal:

“Hej, ty tam nahoře! Slez dolů a běž pomoci otci!“

Chvíli se nic nedělo. Potom se ze shora ozvalo:

“Však on si poradí sám. Zbytečně bych mu při práci překážel.“

Chasník se převrátil na bok a opět usnul.

Vousatý muž se zakabonil:

„To jsou mi ale pěkné pořádky!“

Neuplynula ani půlhodinka a kolář byl zpátky.

“Váš povoz je opravený. Zítra se můžete vydat směle na cestu. Za chvíli stejně bude večer. Zůstaňte u nás na noc. V chalupě je místa dost.“

“Mnohokrát vám děkuji, mistře. Nebýt vás, nevím, co bych si počal.“

“Rádo se stalo,“ odvětil stařec.

“Za takovou práci si zasloužíte náležitou odměnu.“

Neznámý vytáhl z mošny tři zlaté a položil je na stůl.

“Můj bože, tolik peněz!“ ulekl se kolář.

“To máte za práci, pohoštění a za nocleh.“

Kolář byl spokojený. Takovou královskou odměnu nečekal.

Vousáč se najednou zeptal:

“Koho to máte ubytovaného na té peci? Snad ne nějakého vzácného hosta?“

“Vzácného hosta? Ale kdeže! To je přece můj synek Janek,“ pravil kolář zahanbeně, „celý den nedělá nic jiného, než spí a spí.“

“Takový lenoch! Vždyť ho zaživa sežerou vši,“ pravil návštěvník.

Kolář jenom přikyvoval.

“Co byste řekl, otče, tomu, kdybych ho vzal do světa na zkušenou?“

“Snad by mu to prospělo“ připustil kolář, “jenom nevím, jestli se mu bude chtít.

Celá léta se nehnul z domu. Je přivyklý na teplo pece.“

“O to se nestarejte. Já už to nějak zařídím. - Nějak se mi klíží víčka, půjdu spát.“

“Tak tedy dobrou noc,“ pravil stařec.

“Dobrou noc, … a nezapomeňte na naše ujednání!“

S tím se muži rozloučili. Kolář šel spát do vedlejší sednice, vousáč zůstal v síni.

Brzičko ráno, když byla ještě kolem hustá tma, uchopil vousáč opatrně Janka a vynesl ho z domku. Uložil ho do vozu a přikryl voňavým senem. Pak vylezl na kozlík, pobídl koně a vůz se rozjel. Po nějaké době povoz sjel na kamenitou cestu. Celičký se začal chvět. Natřásání Janka probudilo. Otevřel oči a rozespale se rozhlíží kolem. Uviděl neznámého člověka.

“Kde to jsem? A kdo jsi ty?“ vyděsil se.

“Teď jsi, synáčku, se mnou,“ usmál se muž, “vytáhl jsem tě z rodné chalupy, protože jinak bys tam shnil leností.“

Janek pořád nechápal, co se stalo.

“Kde je moje pec? Kde je táta?“

“Na pec zapomeň! Od této chvíle ti nastanou jiné časy. Na vlastní kůži poznáš, jak chutná práce.“

Krajina před nimi zvolna ubíhala. Dojeli k hustému lesu. Nebyl to jen tak ledajaký les! Byl celý skleněný. Na větvích seděli strnule sklenění ptáci. Nikde ani živáčka. Bylo tam ticho jako v kostele.

“To je mi ale zvláštní kraj,“ podivil se Janek, „takový jsem ještě neviděl.“

„Jak pak bys mohl takový spatřit, když jsi nevytáhl paty z chalupy.“

Janek nemohl uvěřit svým očím. Všechno kolem bylo takové podivné.

“Jsme na konci našeho putování,“ řekl neznámý, „zde se naše cesty rozcházejí. Chceš-li se odtud dostat, musíš se tím tajemným lesem prosekat. K tomu ti pomůže tato skleněná sekera.“

Než se chasník vzpamatoval, vousáč zmizel i s povozem. Janek osaměl. Nejednou mu bylo do pláče. S lítostí vzpomínal na rodnou chalupu a na tátu.

Nezbylo nic jiného než popadnout skleněnou sekeru. Byla tak těžká, že mu z rukou vypadla. Podruhé uchopil topůrko pevněji. Rozpřáhl se a ťal do prvního stromu. Trvalo dlouho, předlouho než první strom pokácel.

“S takovou se odtud nedostanu ani za sto let,“ hořekoval.

Nezbývalo nic jiného než se dát znovu do díla.

Další den už mu šla práce lépe od ruky. Za celý den pokácel několik desítek křišťálových velikánů. Pozvolna si klestil cestu lesem.

Po roce sťal poslední skleněný kmen. Štěstím mu srdce poskočilo. Neradoval se ale dlouho. Skleněná cesta ho přivedla k jinému lesu. Ten byl celý z kamene. Musel se jím prosekat kamennou sekerou.

Dlouhé, předlouhé dny a týdny si razil cestu tou pustinou. Ruce měl z té dřiny rozedrané do krve. Kamenný les jakoby neměl konce. Rok, celý nekonečný rok, trvala ta úmorná práce. Jeho trápení však neskončilo.

Kamenitá pěšina ho dovedla k olověnému lesu. Nic naplat. Musel popadnout těžkou olověnou sekeru a pustit se opět do práce. Den po dni, pomalu, pomaloučku, ubíhal čas. Zvolna uplynul další rok.

Konečně se olověný les rozestoupil a objevila se překrásná krajina. Ptáci zpívali, vše kvetlo a vonělo. Janek s úžasem hleděl na tu velkolepou nádheru.

Kde se vzal - tu se vzal, stál před ním vousatý muž. Zrovna ten, který ho před třemi lety opustil.

“Tvá služba, Janíčku, skončila. Na vlastní kůži jsi poznal, že práce je něco jiného než vyspávání za pecí.“

Janek se při těch slovech začervenal. Styděl se za svoji dřívější lenost.

“Bohužel takové skleněné, kamenné a olověné lesy čekají i na jiné zahálčivé lidi,“ povzdechl si stařík.

“To je na světě tolik lenochů?“ podivil se Janek.

“Víc než si, hochu, myslíš.“

Starý muž mávl rukou a Janek se rázem ocitl před rodnou chalupou. Spatřil, jak z domu vychází starý sehnutý muž.

“Tatínku,“ zvolal Janek radostně a vrhl se otci do náruče.

“Janíčku! Můj milý Janíčku, konečně jsem se tě dočkal. Už jsem si myslel, že tě nikdy neuvidím.“

Oba štěstím plakali.

„Chlapče, jak jsi vyrostl a zmužněl!“

„Hlavně, že jsme opět spolu, tatínku!“

Jak tak spolu rozmlouvali, nepostřehli, že u stavení zastavil žebřiňák.

Z posedu se ozval jakýsi sedlák:

„Hola! Hola! Kde jste kdo? Kolo se mi polámalo. Potřebuju ho spravit.“

„Chviličku strpení,“ zvolal stařec, „hned vám budu k službám.“

“Kam bys chodil, tatínku! Odpočiň si, já ten povoz opravím,“ řekl Janek a

dal se do díla.

Starý otec se nestačil divit. Takovou změnu opravdu nečekal. Nemohl uvěřit, že ten líný Janek, se tak změnil k nepoznání.

Než bys řekl švec, byl Janek s veselou zpátky.

„Jsem s prací hotov, hospodáři!“

Sedlák z toho všeho byl jak u vytržení. Nepočítal s tím, že polámané kolo bude tak rychle spravené. Poděkoval, zaplatil a spokojeně odjel.

Když se slunko naklánělo k západu, otec řekl:

“Běž, synku, spát! Jistě jsi po té těžké robotě unavený. Přichystal jsem ti lůžko na peci.“

„O peci už nechci ani slyšet, tatínku! Vyspím se ve světnici v posteli! Pec je pro pecivály!“

Při těch slovech se kolář bohulibě usmíval. V duchu děkoval onomu neznámému vousatému muži, který je tenkrát navštívil.

Zvěst o Jankově zručnosti a pracovitosti se okamžitě roznesla po okolí. A tak není divu, že byl od rána do večera v jednom kole. Práce měl tolik, že by ji mohl rozdávat.

Od těch dob se oběma vedlo dobře. A pokud nezemřeli, žijí tam šťastně dodnes.

Vládla mu moudrá a spravedlivá kočičí královna Marta První. Její útlé tělíčko pokrýval sněhobílý hladký kožíšek. Na okolní svět se dívala pomněnkovýma očima.

Seděla na trůnu z habrového dřeva. Drobné pacičky měla překřížené a spokojeně si předla. Všichni ji měli rádi pro její mírnou a přátelskou povahu.

O své poddané se vzorně a příkladně starala.

Každý v této vzkvétající říši dostal denně zdarma misku teplého mléka a k tomu medový koláček plněný rozemletými rozinkami a mandlemi.

Panovnice vydala výnos, který přikazoval, že po obědě musí každý povinně hodinu spinkat.

Toho roku se království chystalo na velkolepý svátek. Uplynulo dvacet pět let od vzniku kočičího impéria.

Celá země se těšila, jak oslaví ten významný den. Největší přípravy probíhaly v hlavním městě Kočkově. Všechny domy, ulice, výklenky a parky byly slavnostně vyzdobené. Prostranství a průčelí lemovaly voňavé květiny, pestré stuhy. Na každém domečku byla vyvěšena vlajka s výsostnými královskými znaky.

Výzdoba zabrala celičký měsíc.

První sobotu po velikonocích se do Kočkova sjeli hosté ze všech stran.

Od samého rána vyhrávala na nádvoří kočičí kapela, kterou dirigoval starý šedivý kocour.

Slavnost vyvrcholila v odpoledních hodinách. Místní obyvatelé a zahraniční hosté se shromáždili v rozlehlé zámecké zahradě.

Symfonický orchestr zahrál státní kočičí hymnu.

Přítomní volali: „Hosana! Hosana! Ať dlouho žije naše moudrá královna!“

Pak nastoupili gratulanti. Přáli královně všechno nejlepší a hodně zdraví.

Poté nastala volná zábava.

V tento význačný den bylo nachystáno pro veřejnost obrovské množství všelijakých sladkostí.

Kočičí cukráři připravili nevšední laskominy. A bylo vskutku z čeho vybírat. Široké stoly se prohýbaly pod tíhou nazdobených šlehačkových dortů, křehkých vanilkových štól, punčových placiček, skořicových perníčků, oříškových rolád, marcipánových bonbónů, nadýchaných kremrolí a jiných úžasných pamlsků.

Samozřejmě, že nesměly chybět jemné čokoládové kočičí jazýčky.

Oslava se protáhla do pozdních večerních hodin. Královna šla spát jako poslední. Musela totiž vyprovodit veškeré návštěvy a vzácné hosty.

Druhý den se přihodila podivuhodná věc. Před zámkem zastavily dva tmavé povozy. Ten první, menší kočár, byl tažený dvojspřežím modrých kocourů. Druhý, větší uzavřený vůz, dovezlo trojspřeží rezavých kocourů.

Z fiakru vystoupila černá kočičí čarodějnice a hned se nechala ohlásit u královny.

Panovnice se tomu velice podivila. O kouzelnici slyšela různé nedobré zvěsti.

Přesto ji přijala.

Čarodějka se hluboce uklonila a přesladkým hlasem pravila: „Nejjasnější královno, ačkoliv si mě nepozvala na tu včerejší slávu, přesto jsem na tebe nezapomněla. Přivezla jsem ti dárek.“

„Nežádala jsem pranic od tebe.“

Než se Marta První vzpamatovala, čarodějnice zamumlala: „Mńau-mně-mňo.“ Zatleskala tlapkami a v tu chvíli se objevilo šest statných rezavých kocourů. Byli to ti, kteří táhli ten velký krytý vůz. Na ramenou nesli širokou postel vyrobenou z ryzího zlata.

Královna na dar hleděla rozpačitě.

„Co si počnu s takovou drahocenností? Roky jsem zvyklá na svoji prostou dubovou postýlku.“

„Přece, Vaše královská milost, nebude spát na obyčejné dřevěné palandě,“ trvala na svém příchozí, „nehodí se k vašemu společenskému postavení!“

Nic naplat. Vladařka nemohla dárek odmítnout. Nechtěla čarodějnici urazit.

Švarní kocouři popadli starou postel a odnesli ji na půdu.

Čarodějnice se s královnou chvatně rozloučila.

Ten večer ulehla Marta První do přepychového lože. Jakmile přes sebe přehodila péřovou přikrývku, okamžitě usnula.

Ráno se komorná tuze divila, že královna ještě není vzhůru. Vždycky byla ranní ptáče. Budila ostatní. A dneska si tak vyspává!

„Jen ať si pospí! V posledních dnech toho mnoho nenaspala.“

O poledni vstoupila sloužící opatrně do komnaty. Královna ležela v posteli a tvrdě spala.

„Výsosti! Výsosti!“ pravila služebná potichoučku.

Panovnice se ani nepohnula.

„Vaše Urozenosti, je čas vstávat! Sluníčko už stojí vysoko nad obzorem. Urození hosté čekají na audienci!“

Královna ale oči neotevřela.

Dvorní dáma přistoupila blíže a lehce pošimrala Veličenstvo pod krčkem.

To spokojeně oddychovalo.

Komorná se polekala. S pláčem vyběhla z ložnice. Všem vyprávěla, co se přihodilo. Okamžitě zavolali tři královské kočičí doktory.

Učení medikusové se snažili spící probudit. Jeden jí dokonce štípl do levé pacičky. Marně.

„Naše královna asi ochořela spavou nemocí!“ shodně tvrdili ti ctihodní učenci.

„Co s tím budete dělat?“ ptali se dvořané.

Moudré hlavy jenom pokrčily rameny.

„Možná jí uhranula nějaká nadpřirozená moc,“ napadlo prvního komoří.

„Je-li to pravda, tak proti kouzlům a čárám naše medicína nic nezmůže,“ řekli uznávaní lékaři.

„Dám za to svoji kocouří duši, že v tom má drápky kočičí čarodějnice!“ pravil královský ceremoniář.

Doktoři odešli s nepořízenou.

Ještě týž den byla narychlo svolána vrchní kočičí rada. Nechala po celé zemi vyhlásit tu zdrcující novinu.

Poddaný lid byl z toho smutný a nešťastný. Upřímně oplakával hodnou a milovanou panovnici.

Kol kolem zavlály černé fábory.

Čas zvolna plynul. Královna už prospala celičký týden!

Poklid narušila podivná událost.

V zámku se objevilo neznámé roztomilé malé koťátko. Nikdo nevěděl, odkud přihopsalo.

Hned spustilo: “Já vím, jak zmařit neblahou kletbu!“

„Ty?“ smálo se kočičí společenstvo, „vždyť to nedokázali ani slovutní vzdělanci! Běž domů k mamince! Ještě ti teče mlíčko po pusince.“

Maličké kotě se však nedalo odbýt.

Řeklo: “Když nebude ležet královna ve zlaté postýlce, nebude působit ani čarovná moc!“

„Možná má pravdu,“ připustili dvořané.

A skutečně. Když první komoří vynesl v náručí z lože kočičí královnu, stal se zázrak. Marta První opět ožila.

Radost dvořanů neznala mezí.

„Co je to tu za hluk? Kdo mě to ruší? Tak pěkně se mi spinkalo,“ řekla první kočička v zemi. Spokojeně zívla a dlouze se protáhla.

„Jako kdybych prospala celé dny. A jaké krásné sny se mi zdály o našem království.“

Dvořanstvo se líbezně usmívalo a něžně ji hladilo po tlapičkách.

Potom jí vypravovali, co se přihodilo. Královna pozorně naslouchala. Zastyděla se, že se nechala tak oklamat a ošálit. Poručila, aby opět přinesli její starou postýlku.

„Co budeme dělat s tou čarovnou postelí?“ zeptala se komorná.

Královna už věděla, jak má odpovědět:

„Zlatou postel zaneste zlatníkovi. Ten ať jí roztaví v peci a nadělá z ní tolik malých medailonků kolik je v krajině koček a kocourů. A tu malou kočičku, moji zachránkyni, tímto povyšuji do šlechtického stavu!“

Jak nakázala, tak se i stalo.

Od té doby nosil na krku každý poddaný růžovou sametovou tkaničku, na které byl zavěšený drobný zlatý plíšek. Na rubu byla zobrazena královna Marta První a na líci ono odvážné koťátko.

Když se ta zpráva donesla ke kočičí čarodějnici, puklo jí zlobou srdce.

Nikdo ji však nelitoval.

A tak opět zavládl vůkol klid a mír.